Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
LITURGICKÝ ROK A VYSVĚTLENÍ K ROZDÍLNÉMU SLAVENÍ

Vedle poučení o svatých, které církev staví jako vzory křesťanského života, má toto dílo sloužit i částečně jako průvodce životem církve během roku a je zde proto více než seřazení světců, jak jsou v církvi připomínáni. Již v kapitole o martyrologiu a reformě Římského kalendáře vycházející ze zásad II. Vatikánského sněmu jsou uvedeny základní směrnice pro tvorbu kalendářů.

Pro všechny katolické kalendáře je s akceptováním těchto zásad dána i možnost provázení jejich uživatelů liturgickým rokem a rozsah informací se liší jen dle druhu kalendáře.

Liturgický rok je odvozen od slova liturgie. Liturgie je výkon kněžského úřadu Kristova, jímž se na jedné straně uskutečňuje spása člověka a na druhé straně oslava Boží vnějšími působivými znameními v bohoslužbě církve. Z této definice vyplývá, že v liturgickém roce půjde o úzký vztah ke Kristu, v němž jediném je cesta ke spáse, a o oslavu Boha mezi námi. Ve křtu jsme se stali členy církve i účastníky na Kristově kněžské moci, přijali jsme všeobecné kněžství a to nás zavazuje k plnému životu s církví, s Kristem.

Liturgický rok je postupným rozvíjením Kristova vykupitelského díla, které je plně obsaženo v eucharistické bohoslužbě, která působí na věřící podle míry jejich ochoty a připravenosti dát se proměnit. Církev svůj život čerpá z tajemství velikonoc, proto velikonoce jsou vrcholem celého církevního roku a památkou zmrtvýchvstání Krista je každá neděle. Věřící mají potřebu ve společenství a v účasti na eucharistii tuto památku oslavit, neboť z ní čerpají životní síly a ona je udržuje v jednotě jak s Kristem, tak mezi sebou.

Obsah liturgického roku, který začíná adventní přípravou na narození Spasitele, popisuje konstituce o liturgii těmito slovy: „V ročním okruhu rozvíjí pak tajemství Kristovo od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání příchodu Páně jako blaživé splnění naší naděje. Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže jsou v každé době jistým způsobem zpřítomňovány, aby se s nimi věřící dostávali do styku“ (SC 102).

I svátky svatých jsou vtaženy do mystéria Kristova, neboť to jsou živé příklady těch, kdo jej následovali a na nichž se uskutečnilo jeho velikonoční tajemství: s ním trpěli a s ním jsou oslaveni. Pro připomínku, neděle a význačné doby nesmějí být zatlačovány svátky svatých (srov. SC 108). A svatí mají být liturgicky slaveni především v místních církvích, ke kterým měli vztah. Celou církví mají být slaveny svátky jen těch svatých, kteří mají obecný význam (srov. SC 111).

Neděle je zdůrazněna jako den vzkříšení, týdenní oslava velikonoc, prvotní sváteční den a „základ a jádro liturgického roku“ (SC 106). Neděle pro své výsadní postavení ustupuje jen nejvýznamnějším slavnostem, svátkům Ježíše Krista. Otázka upřednostnění již byla probírána.

Liturgický církevní rok je souhrn svátků a připomínek v ročních cyklech se opakujících. Určitá „nepravidelnost“ je dána pohyblivou dobou slavení velikonoc. Z ní vyplývají i některé pohyblivé svátky. Do kategorie pohyblivých svátků jsou dále zařazeny svátky k jejichž slavení je neděle nejvhodnější. Jedná se o svátek Křtu Páně – v neděli po 6. lednu; svátek Krista Krále – o poslední neděli liturgického mezidobí, tedy o neděli předcházející adventní době; a o svátek Svaté Rodiny v neděli po narození Páně. Pokud na neděli před novým rokem nevyjde, je tento svátek slaven 30.12. Výklad k pohyblivým svátkům a pohyblivým významným dnům v knize následuje až za výkladem k svátkům jednotlivých světců, tj. jejich slavení, (životopisů a dalších souvislostí) dle dat v martyrologiu. Na internetu by mělo jít o aktuální propojení.

Doby liturgického roku jsou v tomto pořadí: adventní, vánoční, mezidobí I., postní, velikonoční a mezidobí II.

Doba adventní - začíná liturgický rok. Připomínáme si, že celý náš život směřuje k osobnímu setkání s Kristem. On, Syn Boží, nám vyšel vstříc, aby nám toto setkání umožnil a usnadnil. Adventní liturgie nám připomíná a zpřítomňuje čekání na jeho příchod: Očekávání starozákonních proroků, kteří se těšili, že přijde. Očekávání těch, jimž bylo dopřáno stýkat se s ním, když přišel. I očekávání každého z nás, kteří se shromažďujeme, abychom ve spojení s ním slavili bohoslužby. Doba adventní trvá čtyři neděle před slavností Narozeni Páně. Liturgicky používanou barvou je fialová. Výjimku tvoří třetí neděle zvaná Gaudete, podle vstupní antifony: „Radujte se stále v Pánu, opakuji : Radujte se! Pán je blízko!“ V ten den je možné použití barvy růžové. Význam barevné odlišnosti oděvů neboli rouch při liturgii má za účel zvýrazňovat vlastnosti slavených tajemství. Fialová barva vyjadřuje kajícnost a mimo doby adventní přísluší i Postní době, mše sv. za zemřelé a smírným obřadům.

Růžová, mimo zde zmíněné, se vyskytuje ještě o 4. neděli postní.

První počátky adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. V dnešní podobě se v římské liturgii začal formovat v 7. století, ale až od 12. či 13. století se stal advent začátkem liturgického roku. Do té doby začínal liturgický rok slavností Narození Páně. Advent (adventus) znamená příchod. Myslí se především na Boží přicházení k člověku, které má být charakterizované z naší strany bdělostí, otevřeností a radostným očekáváním.

Doba vánoční nám připomíná, že Syn Boží se stal člověkem, abychom my lidé mohli mít účast na jeho božství. Jeho narození je počátkem našeho vykoupení.

Vánoční doba začíná v předvečer slavnosti Narození Páně. Večerní mše svatá má už sváteční vánoční ráz. Další mše o narození Páně se slouží v noci, za svítání a ve dne. Liturgickou barvou je bílá.

V Římě bylo zvykem slavit Narození Páně 25. prosince už v 1. polovině 4. století. Odtud se tento svátek brzy rozšířil i na Východ

V neděli po Narození Páně se slaví svátek Svaté rodiny, zavedený v roce 1921. První leden je zasvěcen Matce Boží, Panně Marii. Tento nejstarší mariánský svátek se slavil v římské liturgii už v 8. století.

Slavnost Zjevení Páně má svůj počátek na Východě, ale už během 4. století ji přijala i římská liturgie. Svátkem Křtu Páně doba vánoční končí a zároveň je už první nedělí liturgického mezidobí.

Liturgické mezidobí I. trvá od dne následujícího po svátku Křtu Páně do dne před popeleční středou. V okruhu liturgického roku vzpomíná církev spolu s Kristem na události z jeho života a ve svých bohoslužebných shromážděních tyto události znovu prožívá a zpřítomňuje. Mimo tyto doby s vlastním obsahem se v liturgickém roce nachází ještě 33 (nebo 34) týdnů, které se nezaměřují na nějaký konkrétní aspekt Kristova tajemství, ale zvláště o nedělích je slaví v celé šíři.

Menší počet z těchto týdnů (5-9) se nachází v období před dobou postní. Obě období se nazývají „dobou během roku“ (tempus per annum). Toto počítání přinesla až reforma II. vatikánského koncilu zrušením tzv. doby po Zjevení Páně a doby po Duchu svatém, čímž mimo jiné zdůraznila jednotnost těchto dvou období, pouze přerušenou okruhem velikonoc (včetně přípravného období).

Celé období je charakterizováno i liturgickou zelenou barvou symbolizující naději na užitek a plody z následování Krista, v naději na cíl spočívající ve věčném společenství s ním.

Doba postní je přípravou na prožití velikonoc. Začíná popeleční středou a končí odpoledne na Zelený čtvrtek, kdy začíná Velikonoční triduum (třídenní), jenž je hranicí mezi dobou postní a velikonoční. (Informacím o triduu je v knize věnován prostor mezi pohyblivými svátky.) Doba postní má 6 nedělí, tou poslední je Květná neděle, která je počátkem Svatého týdne, výhradně zasvěceného pouze Kristovu utrpení.

Liturgie této doby nás vede k vnitřní duchovní obnově a vybízí nás k větší soustředěnosti, sebeovládání, kajícnosti a smírnému odčiňování hříchů. Liturgická barva je fialová. Jen o 4. neděli (nazvané „Laetáre“), kdy vstupní antifona vyzývá: „Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy“, objevuje se barva růžová.

V celém postním období připodobňuje se křesťan, konající pokání za hříchy, Kristu, který obětoval svůj život jako výkupné za hříchy všech lidí.

V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní. Protože však křesťané nikdy nepočítali neděli jako postní den, byly před tuto neděli brzy přidány další čtyři dny. Jako začátek postního období je středa označována od 6. století a od 10. je o ní udělován popelec, od něhož má název popeleční. Obřad s popelcem je svátostina na znamení ochoty obrátit se od hříchu k pokání a k životu v lásce podle pravdy. Pravé obrácení vrací radost. Tou je charakterizováno i prožívání svého křtu během postní doby, v souvislosti s obsahem velikonočního tajemství Krista.

Doba velikonoční trvá 50 dní od neděle Zmrtvýchvstání Páně do neděle Seslání Ducha svatého. Velikonoce jsou vrcholem celého liturgického roku a nejstarším křesťanským svátkem.

Oslavujeme Kristovo vzkříšení. I my jsme - při křtu spojeni s Kristem - povstali k novému životu. Účast na slavení eucharistie nám dává možnost obětovat sebe sama spolu s ním a on se stává naším pravidelným pokrmem.

V tomto období vzhlížíme ke vzkříšenému Kristu, k projevům jeho milosrdenství, rozjímáme o jeho setkání s apoštoly a více si uvědomujeme, že základem a jádrem apoštolského kázání se stalo svědectví, které vydávali o Kristově zmrtvýchvstání.

Liturgická čtení jsou ze skutků apoštolů a Janova evangelia. Jde obzvlášť o texty se zaměřením ke křtu a k eucharistii. Liturgickými barvami jsou bílá a červená. Dny celého týdne oktávy Zmrtvýchvstání nesou název velikonoční a stejně jako ve Svatém týdnu v nich není místo pro slavení svátků svatých. Připadne-li do tohoto období 25. březen, je slavnost Zvěstování Páně přesunuta až na následující pondělí.

Neděle po Zmrtvýchvstání, zvaná dříve Bílá, je svátkem Božího milosrdenství a čtvrtá neděle je nazvána nedělí Dobrého Pastýře. Čtyřicátý den po Zmrtvýchvstání je slavnost Nanebevstoupení Páně (připadá vždy na čtvrtek). Od následujícího dne je doporučena novéna k Duchu svatému neboť desátý den je slavnost jeho seslání.

Liturgické mezidobí II. trvá od pondělí po slavnosti seslání Ducha sv. do soboty před první nedělí adventní a má stejný charakter i zelenou liturgickou barvu jako mezidobí první. Z celkového počtu 33 týdnů „období během roku“, připadá na toto druhé mezidobí 24 až 28 týdnů (začínají 6 –10 týdnem). Toto období je zároveň největším prostorem pro slavení svátků svatých. Některé svátky, za účelem větší možnosti slavení, církev do tohoto období přesunula, zejména nacházelo-li se v něm nějaké datum týkající se onoho světce.

Pro toto období je vhodná připomínka počítání nedělí v reformačních církvích, v nichž zůstala podle původního počítání, od zavedení svátku Nejsvětější Trojice z roku 1334 katolickou církví, neděle „post Trinitatem“ (neděle po Nejsvětější Trojici).

Slavnost Nejsvětější Trojice první neděli po Duchu svatém je prvním významným svátkem v tomto povelikonočním mezidobí, patřícím k oněm pohyblivým v souvislosti s dobou slavení velikonoc. Na následující čtvrtek připadá Slavnost Těla a Krve Páně, jejíž slavení s průvodem je možné přenést i na následující neděli. V následující pátek poté (8. den od čtvrteční slavnosti Božího Těla) je slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a v následující sobotní den je Neposkvrněného Srdce Panny Marie, kterým pohyblivé svátky, vázané na dobu velikonoční, končí.

Římský kalendář má tři stupně liturgických dnů, které používáme: slavnost, svátek a památka, která je dvojí. Mimo závazné i nezávazná památka. (V některých kalendářích a knihách jsou označeny zkratkami: Slav., Sv., P., Np.)

V tomto rozlišení je patrný význam a slavení svátků svatých, jejichž zařazení do kalendáře je doporučením k jejich uctívání. Svatí neoznačení v záhlaví životopisu zkratkou nejsou slaveni v liturgickém kalendáři. Na neobsazené dny v kalendáři jsou vybráni světci z římského martyrologia z více svatých, kteří na konkrétní den připadají a jména ostatních, (eventuelně názvy početných skupin), jsou pro ten den připojeny drobným písmem.

Vysvětlivky zkratek použitých v přehledu každého dne s latinským zněním a využitím abecedního indexu martyrologia.

ante a. - (zkratka ante annum či anumaum) = před rokem

ca. s. X - (cirka saeculum) = asi století 10. či kolem x. století

cf. - (zkratka confer) = viz. či porovnej (upozornění u světců patřících k sobě)

ex. - (exeunte) = na konci, na přelomu

s.inc. - (saeculum incertum) = století nejisté

n. - (zkratka nota) = poznámka neboli odkaz

w = označení pro blahoslavené

Blah. = blahoslavený –á

Sv. = svatý –á (svatořečený nebo-li kanonizovaný)