Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
BLAHOŘEČENÍ A SVATOŘEČENÍ (KANONIZACE)

Vzhledem k širšímu počtu čtenářů a k průměrnému zájmu je téma napsáno přiměřeně stručně. Podstatně detailněji je rozebral Prof. Jaroslav Němec, v knize „Cesta ke kanonizaci“ z níž je zde několik citací (označených J.N.).

Základním předpokladem přípravy procesu blahořečení neboli beatifikace je pověst svatosti (fama sanctitalis) podložená hrdinskými ctnostmi zemřelého.

„Pověst svatosti anebo pověst mučednictví musí však existovat nejenom v ideálním smyslu, ale musí být rozšířena konkrétně u velké většiny věřících nejenom v příslušném regionu dotyčného kandidáta, nýbrž také v jiných krajích a pokud možno po celém katolickém světě. Proto se musí šetření prohloubit a tzv. interrogatoria (dotazníky) mají dát co nejpřesnější a nejpodrobnější odpovědi na otázky ohledně vzniku, šíření, neustálého růstu a trvanlivosti pověsti svatosti či mučednické smrti dotyčné zemřelé osoby. Kritéria k dokázání svatosti sledují vědecký postup kritického shromažďování důkazů a dotazovaný svědek musí být věrohodný. O tom, jak je třeba postupovat prakticky, existují dnes přesné pokyny ze strany ústředních církevních orgánů.“ (J.N.)

První věcí je vyhodnocení svědectví o pověsti svatosti. K němu je zapotřebí předběžná dokumentace o životě navržené osoby a přehled jejích spisů i další materiál s příslušným posudkem. První šetření probíhá v diecézi, ve které Služebník či Služebnice Boží zemřeli. K zahájení procesu může dojít nejdříve 5 let po smrti Služebníka Božího, dříve se muselo čekat mnohem déle.

Jsou-li materiály o Služebníku Božím dostatečné biskup je posílá Kongregaci pro svatořečení v Římě se žádostí o tzv. nihil obstat (povolení), aby mohl oficiálně zahájit diecézní proces. Žádost má přesná pravidla a patří k ní tato dokumentace:
  1. životopis event. podrobná zpráva o biografických údajích Služebníka Božího,
  2. celkový popis jednotlivých ctností, mimořádných darů i vyslyšení proseb apod.,
  3. relace o jeho spisech, vydaných i nevydaných,
  4. předběžný seznam svědků,
  5. souhlas národní nebo alespoň regionální biskupské konference
  6. a zdůvodnění žádosti o kanonizaci.

Získáním povolení od Sv. stolce se otvírá první etapa kanonizačního procesu v němž diecézní komise vyslechne jednotlivě všechny svědky a shromáždí svědecký materiál, který po skončeném šetření odešle Kongregaci pro svatořečení do Říma.

Centrální církevní úřad ve druhé etapě ověří právní platnost diecézního průzkumu. Na případu pak pokračuje relátor se spolupracovníky, kteří vypracují tzv. pozici případu, která musí být projednána a schválena příslušnými orgány Kongregace pro svatořečení, aby její závěry se mohly předložit papeži ke schválení. Podobně se žádá při zvláštní audienci o schválení zázraku na přímluvu navrženého Služebníka Božího k beatifikaci či ke kanonizaci.

Již na této důsledně vyžadované počáteční přípravě je vidět, že cesta ke kanonizaci není snadná a nelze se divit, že na ní nepostoupily některé ctihodné osobnosti, zařazované do různých životopisů světců a i nesprávně do našich kalendářů. Celkový kanonizační proces je oproti dřívějšku zjednodušen.

K beatifikaci vyznavačů a zejména ke všem kanonizacím jak vyznavačů tak mučedníků církev požaduje zázraky s ověřenou pravostí. Už od nejstarších dob, odkdy byli uctíváni křesťanští světci, se u jejich hrobů anebo při uctívání jejich ostatků takováto zvláštní znamení stávala a církev jim přikládala velkou váhu. Od zázraku by mohl dispenzovat papež z moci udělené sv. Petrovi, ale nedělá to. Zázrak jako důkaz svatosti používá i ruská pravoslavná církev. Logika vychází z toho, že původcem pravého zázraku je vždy jen Bůh a svatí vystupují v roli přímluvců a tlumočníků proseb, s nimiž se na ně obracíme. Zázraky mocí Boží pak potvrzují svatost osoby vyvolené Bohem za vzor a přímluvce. Mimo to Bůh zázraky potvrzuje i hlásanou pravdu.

Příklad zázraku způsobeného na přímluvu opravdového světce máme ve Skutcích apoštolů: „Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a (nemoci i) zlí duchové je opouštěli“ (Sk 19,11-12).

„Zázrak je viditelným znamením, které se nedá vysvětlit pouhým přirozeným rozumem, ale pouze zásahem Božím v kontextu náboženské víry. Znamením, které svědčí o nekonečné moci Stvořitele světa. To sice znamená, že nevěřícímu člověku zázrak nic neříká, ale tento nevěřící musí uznat jeho existenci, anebo lépe, musí tuto skutečnost vzít v úvahu a konstatovat ji…

Důkazem svatosti je tedy vedle heroických ctností anebo mučednictví také zázrak na přímluvu příslušného svatého. Je to však i důkaz, že svatost je možná. Zázrak předpokládá pověst svatosti, protože bez ní by se věřící na dotyčnou osobu neobraceli. Někteří teologové nazývají zázraky „digitus Dei“, prst Boží, který se projevuje mimořádně v rozličných potřebách. V případě svatých je zapotřebí dokumentovat takové nevysvětlitelné skutky fakticky a teologicky…

Pro kandidáty svatosti jsou takové důkazy nezbytné (Benedikt XIV.: De Servorum Dei Beatificatione et Beatorum Canonizatione, I, XXX, 10). Pouze Bůh nemůže klamat. V případě kanonizace platí pouze takové mimořádné divy, které se udály po smrti Služebníka Božího (post mortem Servi Dei). Ve většině případů, které se citují v souvislosti s důkazy svatosti Služebníků Božích, se jedná o zázraky uzdravení z nevyléčitelných a těžkých nemocí. Benedikt XIV. věnuje tomuto problému více než 10 kapitol (VIII - XIX) ve svém monumentálním výše zmíněném díle. (De Servorum Dei Beatificatione…, první vydání, Bologna, 1734)

Na prvním místě musí být podle něho stanoveno několik kritérií, podle nichž se v případě zázračného uzdravení postupuje:
  1. nemoc musí být smrtelná,
  2. musí být ve svém posledním stádiu,
  3. použité léky nebyly schopné nemocného uzdravit,
  4. uzdravení musí být okamžité,
  5. uzdravení musí být dokonalé a úplné, f) nesmí mu předcházet ulehčení,
  6. uzdravení musí být stabilní a trvalé.


Tyto podmínky tedy naprosto vylučují návrat téže nemoci, protože tím by padla podmínka perfektního a trvalého uzdravení.

Benedikt XIV. však nemluví pouze o těchto zázracích uzdravení, ale připomíná také jiné druhy mimořádných divů, jako např. osvobození od nějaké zkázy, třeba ohně anebo vody, nebo také rozmnožení či výměny anebo proměny něčeho v něco jiného apod. To jsou rozličné zásahy Boží moci do přirozeného řádu věcí, ale musí se jednat o jejich podstatu, a ne o pouhé vedlejší přívlastky…

Uznat domnělý zázrak na přímluvu Služebníka Božího přísluší Kongregaci pro svatořečení v Římě, avšak vždy se jedná o záležitost velmi nesnadnou a choulostivou. Proto než se k takovému aktu přistoupí, musí se o mimopřirozenosti předloženého uzdravení vyjádřit odborníci. V takové záležitosti spolupracují lékaři, kteří musí umět rozlišit mezi použitými léky a veškerou lékařskou péčí podle přirozených zákonů a mezi podstatnými znaky domnělého zázračného uzdravení, které se vymykají těmto přirozeným zákonům. Odborní lékaři se musí vyjádřit o jednotlivých fázích od prvních náznaků až po úplné uzdravení, aby se na základě dokumentů dalo mluvit o něčem mimořádném.

Velmi důležité je zde předběžné šetření, které má postulátor příslušné kauzy shrnout do následujících bodů:

1. Podrobná zpráva o domnělém zázraku. 2. Úplný seznam lékařské dokumentace 3. Podrobná zpráva o prosbách za přímluvu Služebníka Božího.

Poté co se o případu informuje místní biskup ordinář, musí být veškerá tato dokumentace předložena odborné komisi, ve které zaujímá důležité místo předběžný posudek odborného lékaře či jiného experta v daném případě. Ten pak zůstává poradcem při sestavování tzv. interrogatorií čili dotazníku.

Než se však přistoupí k této fázi, musí se požádat o vyjádření dvou lékařů či jiných dvou expertů "ab inspectione". Tito dva odborníci, nezávisle jeden na druhém, zkontrolují veškerou lékařskou či jinou dokumentaci předloženou postulátorem, aby vydali písemné prohlášení o její úplnosti a o stavu údajně uzdravené či omilostněné osoby. Jim tedy nepřísluší hovořit o mimořádném zásahu, ale pouze o dokumentaci zkoumaného faktu.

Veškerý tento shromážděný materiál je potom součástí šetření církevního tribunálu. Promotor iustitiae (strážce spravedlnosti) spolu s postulátorem a za pomoci již uvedeného odborného lékaře či jiného experta (podle případu) sestaví dotazník pro svědky údajně zázračného uzdravení či mimořádného faktu. “(J.N.)

Potom pokračuje obsáhlé šetření o zázraku v Kongregaci pro svatořečení. Uvedené odborné citace z díla Prof. Jaroslava Němce, který byl do této kongregace jmenován a stal se tam ředitelem archivu a papežským prelátem, nabízejí věrohodný pohled do této problematiky a zároveň nás mohou vést k většímu poznání hodnoty světců, jejichž beatifikace a kanonizace bývá v dnešní době neoprávněně kritizována, jakoby papež při nich jednal jen dle svého názoru. Avšak cesta k zařazení mezi blahoslavené a svaté je v církvi přesně stanovena a řízena.

V historickém pohledu byla beatifikace praktikována až od 17. století a před ním se jednalo jen o kanonizace. Prohlášení za svaté původně konali mimo papeže i biskupové. Výhradní pravomocí pouze papeže se stalo až v roce 1234.

Beatifikace se liší od kanonizace zejména rozsahem a stanovením úcty. Beatifikací dává papež povolení slavit svátek nebo památku s omezením podle církevních předpisů. Zatímco při kanonizaci s konečnou platností prohlašuje blahoslaveného svatým, zapisuje ho do seznamu svatých a ustanovuje zbožnou úctu k němu v celé církvi.

Obřady beatifikace a kanonizace se za pontifikátu Jana Pavla II. začaly uskutečňovat v zemích, kde světci žili. Při beatifikačních slavnostech v různých zemích předsedá obřadu papežem pověřený prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Vedle formální kanonizace s řádným soudním procesem, bývá někdy také tzv. ekvivalentní kanonizace, která je bez obvyklého kanonizačního procesu, ale je mu rovnocenná, se stejným účinkem, se stejnou platností. Papež při ní vykonává svou pravomoc kanonizovat svaté. Při obejití soudních prostředků, podle slov kard. Angela Amaty, "Svatý otec nařizuje, aby Boží služebník, ke kterému se podle obecného přesvědčení hodnověrných historiků váže starobylý kult a pověst hrdinských ctností či mučednictví nebo zázraků, byl uctíván ve všeobecné církvi recitací denní modlitby církve a slavením mše svaté v konkrétní den a to bez nějakého formálně definitivního výroku."Je to na základě legislativy stanovené papežem Urbanem VIII. (1623-1644), kterou později dále tematizoval Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. (1740-1758).Mezi takto kanonizovanými je i patron české země sv. Václav, sv. Norbert, sv. Bruno, král sv. Štěpán aj. Z let 2012 -- 2013 sv. Hildegarda od Bingenu (abatyše OSB). Anděla z Foligna a Petr Faber (kněz TJ).

Text prohlášení svatosti papežem:

„Ke cti Svaté a Nerozdílné Trojice, pro povznesení katolické víry a povzbuzení křesťanského života, mocí našeho Pána Ježíše Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla a Naší, po zralém uvážení a vzývání božské pomoci i poradě s našimi četnými bratry, potvrzujeme a prohlašujeme blahoslaven/-ého -ou N. svat/-ým -ou a zapisujeme ho/ji do seznamu svatých; a ustanovujeme, že mu/jí má být v celé Církvi vzdávána zbožná úcta.“

(Při beatifikaci je v textu: "nařizujeme, aby se jeho/její zbožná památka slavila dne...")