Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Petr Celestin
Petrus Cælestinus

19. května, připomínka
Postavení:poustevník, papež
Úmrtí:1296
Patron:knihařů
Atributy:ďábel, holubice, papežské odznaky (insignie), mnich v bílé kutně s černým škapulířem a černou kapucí)

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Isernia ze severní části neapolského kraje. Od mládí žil v odříkání a v touze po rozjímání v samotě. Jako kněz se stal zakladatelem družiny poustevníků. Krátce před dovršením 80 let věku byl zvolen papežem a po 5 měsících odstoupil. V kanonizační bule Klement V. ho charakterizoval takto: "Byl mužem úžasné prostoduchosti, ve věcech vlády nad veškerou Církví nezkušený. Od útlého mládí až do stáří nepřizpůsobil své srdce záležitostem světským, nýbrž Božím."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

POKORNÝ POUSTEVNÍK JENŽ ZAZÁŘIL NA OBLOZE CÍRKVE

Narodil se roku 1215 v Isernia na východě Abruzz v Itálii. Byl nejmladší z 11 dětí chudého rolníka Angeleria a Marie. Otec brzy zemřel, ale i přesto matka synkovi umožnila studie, aby se mohl stát knězem. Od mládí žil v odříkání a toužil po rozjímání v samotě. Vstoupil k benediktinům, ale z touhy po osamělém životě nakonec odešel do divoké pustiny murronského pohoří nad Sulmonou. Tam Petr Morrone založil družinu poustevníků, které zprvu vedl k přísnému odříkavému životu, částečně se prý zásadami přibližovali přísnějšímu směru Menších bratří a přívržencům Joachima di Fiore. Poustevnická družina kolem kněze Petra dosáhla církevního schválení jako nová větev benediktinského řádu s mimořádnou úctou k Duchu svatému. Když byl později zvolen papežem, byli jeho řeholníci po něm nazváni celestiny.

Petr se dostavil na druhý lyonský koncil, protože se na něm jednalo o zrušení některých řádů, aby tam ten svůj s jeho pravidly obhájil v přítomnosti papeže Řehoře X. To se mu podařilo a papež opět schválil tento řád, který už měl údajně 16 klášterů. Petr, jako pokorný zakladatel, se v roce 1284 vzdal správy řádu, protože toužil po dokonalejší samotě. Ovšem i v odlehlých jeskyních ho prosebníci vyhledávali, načež se vrátil do původní poustevny na Murronské hoře. Ale zůstal tam jen 13 měsíců.

Po Mikuláši IV. se kardinálové nemohli dohodnout na novém papeži po dva roky a tři měsíce. O ukončení volby se zasazovali sicilský král Karel se svým synem Karlem Martellem. Nakonec ostijský kard. Latinus navrhl poustevníka Petra Murronského, považovaného za světce. Návrh byl odsouhlasen a potvrzen kardinálskými pečetěmi 5. 7. a biskupové s ním odešli z Perugie do poustevny k Petrovi. Okénkem na ně vyhlédla postem vyhublá a vousem zarostlá tvář téměř 80tiletého poustevníka, kterého zvolili papežem. Hodnost po velkém zdráhání s obavami přijal. Už do Aguily vjížděl stařičký papež v poustevnickém rouchu sedě na oslu, kterého vedl král sicilský s titulárním králem uherským. V Aguile byl tento nový papež Celestin V. posvěcen a korunován 29. 8. 1294.

Mnoho věcí pak dělal na přání krále Karla, ať už to bylo svolání kardinálů do Neapole nebo pozdější volba 13 nových kardinálů, které si král přál. Celestin V. byl člověk prostý, pokorný, důvěřivý, který byl mužem Božím, ale nerozuměl světu. Dvorní život plný obřadnictví a prohnaných světáků, kteří plnili královský i papežský dvůr, to bylo něco, s čím poustevník Celestin V. nepočítal a neuměl se vypořádat. Rozdával plnýma rukama a nechával se umluvit i když se jednalo o různé výsady. V královské zahradě si z prken nechal sbít chatrč a uchyloval se do ní k rozjímání. Uvědomoval si své nedostatky, věk i potřeby úřadu a snad i to, že byl obklopen intrikami a oklamán těmi, kdo se rozhodli zneužít jeho prostotu. Pro svou nedostatečnou schopnost k řízení církevních záležitostí se rozhodl odejít z úřadu. Nejprve obnovil zákon Řehoře X. o konkláve při volbě papeže a to, že 9. den se mají kardinálové sejít na volebním místě a zůstat uzavřeni, dokud volba neskončí. Dál přidal výnos, že se papež smí vzdát svého úřadu. Pak oslovil svolané kardinály a oficiálně se zřekl své hodnosti, břemene i důstojnosti. Pak položil na zem tiaru, plášť, prsten a ostatní své odznaky a oblečen jen v rochetě předstoupil před kardinálská křesla. Bylo to 13. prosince, téhož roku, co byl zvolen.

Když se lid o jeho rezignaci dozvěděl, byl zklamán a demonstroval. Nový papež Bonifác VIII. pak z obav před vzpourou lidu nedovolil Petru Celstinovi žít v poustevně, ale dal ho střežit na hradě Fumoně na východ od Říma. Celestin toto poslední trápení přijal s láskou a se slovy: "Chtěl jsem celu, tady ji mám." A v ní po 17 měsících zemřel ve věku 82 let. Papežem byl 5 měsíců a 8 dní.

Prostý, pokorný poustevník zazářil na obloze církve a papežství, aby upozornil na potřebu pokory a kajícnosti v době rozmařilosti a přepychu.

Pohřben byl v basilice Panny Marie z Collemaggia v abruzském městě L´Aquila. Svatořečen byl v roce 1313 v Avignonu papežem Klementem V., ten jeho tělo dal převézt do kláštera jeho řádu v Kalmadiu u Akvily.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Modlitba a práce se zaměřením na úctu k Duchu sv. a na jeho vůli není vhodnou jen pro poustevníka, ale i pro mne. Proto na ně zaměřím své úsilí.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys dal svatému Petru Celestinu prosté srdce plné lásky a víru, která přemáhá zlobu světa; postavil jsi ho pak do čela své církve, aby jí sloužil; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Petrus Cælestinus (1296); Urbanus Pp I (230); Dunstanus (988); Ivo, presb. (1303); Theophilus de Curte (1740); Crispinus de Viterbio (1750); Humiliana (1246); Petrus Wright (1651); Maria Bernarda /Verena/ Bütler (1924); Pina Suriano (1950); Parthenius et Calogerus (304); Hadulphus (728); Augustinus Novellus (1310); Ioannes de Cetina, presbyter (1397); Ioannes a Sancto Dominico Martínez (1619); Ioannes Baptista Xaverius (Ioannes Ludovicus); Loir (1794); Maria Bernarda (Verena); Iosephus Czempiel (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský