Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Vilém (z Akvitánie)
Gulielmus, monachus

28. května, připomínka
Postavení:vévoda, zakladatel klášterů, mnich OSB
Úmrtí:812
Patron:zbrojířů
Atributy:ďábel, poustevník s vévodským kloboukem, přilba (bývá znázorňován jak ho Benedikt z Anione obléká do mnišského)

ŽIVOTOPIS

Byl spřízněn s Karlovci a proslul jako vojevůdce. Povýšen do šlechtického stavu stal se hrabětem toulským a po vyhnání muslimského vojska i vévodou akvitánským. Napravoval následky invaze a zaváděl pořádek, podporoval církev a mimo jiné založil benediktinský klášter. Sám do něj nakonec vstoupil jako obyčejný mnich a strávil v něm posledních šest let života, druhou polovinu jako poustevník.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ZŘEKL SE SLÁVY I BOHATSTVÍ V NĚMŽ ŽIL

Narodil se kolem roku 745. Jeho otcem byl Theodorich a byl vnukem Karla Martela. V mládí se stal vojákem, vynikal zmužilostí, obratností i poctivostí a věrností. Pro svou povahu a mravní postoje se stal váženým mezi mladými šlechtici při dvoře. Karel Veliký ho povýšil na hraběte toulouského a do vysoké vojenské hodnosti. Také ho povolal do státní rady. Přes oddanou službu králi a všechny úspěchy zachoval si Vilém upřímnou zbožnost a žil z víry.

V roce 786 přišli do jižní Francie ze Španělska mohamedánští Saraceni a obsadili Akvitánii. Přemohli křesťanské vojsko, odvlekli hodně zajatců a usazovali se v dobytých městech. Karel Veliký proti nim postavil do čela vojska Viléma. Tento vojevůdce je se svou armádou porazil a vyhnal ze země. Za to byl jmenován akvitánským vévodou. V hodnosti byl potvrzen r. 790 na sněmu Akvitánských stavů.

Poté co se ujal vlády, začal v zemi dělat pořádek, dbal o spravedlnost, ujímal se utiskovaných, opuštěných a chudých. Přispíval také na chrámy a kláštery. U Languedocu na planině Gellonské v Lodoveské diecézi založil klášter, vystavěl chrám a poutnický dům. Do kláštera r. 804 uvedl řád benediktinů, aby ke zdaru země přispívali svými modlitbami a svým životem. Na prosbu svých dvou sester, jež si oblíbily řádový život, vystavěl v blízkosti i klášter pro benediktinské řeholnice.

V roce 806, kdy už měl děti odrostlé a považoval úkol ve světě za splněný, vyřídil na Karlově dvoře své záležitosti, oznámil, že skládá svou hodnost a vstoupí do kláštera. Karel Veliký tím nadšen nebyl, ale obdaroval ho částečkou Spasitelova kříže a propustil. Větší starosti měl s příbuznými, kteří se proti jeho úmyslu postavili, leč marně. Své jmění rozdělil, odložil vévodský oděv, oblékl hrubý šat a jako bosý poutník odešel do kláštera jím založeného. Dne 29. 6. 806 přijal řeholní hábit a jakoby zapomenul čím byl dříve.

Odmítl jakékoliv upřednostňování a žil jako nejposlednější mnich. Spával na tvrdém lůžku, přísně se postil, pracoval v kuchyni i na zahradě. Vynikal pokorou, sebezapíráním i zbožností nad ostatní bratry. Asi po třech letech za pomoci bratrů postavil u klášterního chrámu poustevnu a se svolením opata v ní svá poslední tři léta strávil v hlubokých modlitbách.

Pohřben byl v opatství, které později bylo podle něj pojmenováno St-Guilhelme-du-Désert a svatořečen byl r. 1066 papežem Alexandrem II.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Znovu si připomenu Vilémovu slávu a bohatství, kterým nejen uměl sloužit světu, ale uměl se ho i zříci. Důvod byl v tom, že byl plný Kristova ducha a pozemský život viděl jako přípravu na věčný. Nevím, kdy budu z tohoto světa odvolán, ale vím, že každý můj přítomný okamžik je důležitý pro mou věčnost, proto se budu snažit podle toho žít.

Bože, Tys povolal svatého Viléma, aby ukázal, že i v slávě a bohatství lze žít ctnostně a on po splnění úkolů ve světě následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom nelpěli na majetku a šli správnou cestou podle jeho příkladu. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Germanus, ep. Parisien. (576); Gulielmus, monachus (812); Lanfrancus, ep. Cantuarien (1089); Margarita Pole (1541); Heliconis (s. III); Caraunus (s. V); Iustus, ep. Urgellen. (s. VI); Ubaldesca (1206); Petrus ďArnaud (1242); Herculanus de Plagario (1451); Thomas Ford, Ioannes Shert et Robertus Johnson* (1582); Ladislaus Demski (1940); Antomus Iulianus Nowowiejski (1941)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský