Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. mučedníci Gorkumští: Mikuláš Pieck a 18 druhů
martyres Gorcomienses: Mikuláš Pieck, Hieronymus de Weert, Theodoricus van der Eem, Nicasius de Heeze, Willehadus de Dania, Godefridus Coart de Melveren, Antonius d'Hoornaert, Antonius de Weert, Franciscus de Roye, Petrus van der Slagmolen d'Assche, Cornelius de Wijk bij Duurstede, Ioannes Lenaerts, Ioannes Coloniensis, Adrianus ďHilvarenbeek, Iacobus Lacops, Leonardus Vechel, Nicolaus Poppel, Godefridus van Duynen, Andreas Wouters

9. července, připomínka
Postavení:kněží, mučedníci
Úmrtí:1572

ŽIVOTOPIS

Jedná se o 19 kněží, kteří většinou patřili k některému řádu a byli v Gorkumu v Holandsku zajati kalvinistickými Geusy a nakonec v Brielu umučeni.

Na začátek jejich příběhu je vhodný pohled na dějinnou situaci, na jejímž konci tito kněží podali vrcholnou oběť za věrnost Církvi. Za císaře Karla V. byla vydána přísná nařízení proti kacířům v Holandsku. Po něm španělský král Filip II., (1555-1598) dosadil v Holandsku za vladařku svou sestru Parmskou Markétu a ve městech své posádky. V té době počet katolických biskupství stoupl ze 4 na 17. Pak došlo ke zvratu. Holandští šlechtici, kteří promarnili své jmění, dostali nápad obohatit se církevními statky po vzoru některé německé šlechty, která se za tím účelem přidala na stranu protikatolických reformátorů. Takový způsob proti nenáviděným Španělům použil princ Vilém Oranžský, který neuznával náboženství a pro své rozmařilé chování se zadlužil s nadějí na místo králova náměstka v zemi. Vida, že místo nezíská, štval lid proti vládě a vytvořil tajnou revoluční stranu. S ní se spojil s Francií, Anglií a protestantskou šlechtou v Německu. Pak za jejich účasti sestavil armádu o 35.000 mužů. Nazval je Geusové (žebráci). Vládnoucí Markétě namlouvali, že toto společenství nejde proti králi ani nemá v úmyslu zavádět něco nového v otázkách náboženství.

Přesto tito Geusové po vesnicích i městech šířili letáky pomlouvající katolickou církev i krále Filipa II. a proti obojímu štvali lid, chválíce kalvínskou nauku. V srpnu 1566 zaútočili na katolické kostely i kláštery. Vyháněli duchovní, rabovali a ničili. Na Flandersku prý pobořili na 400 kostelů. Hrabě Brederode nařídil ve Vianském chrámě za víření bubnů zničit oltáře i obrazy. Hrabě Cülembert ve svém panství hodoval na troskách chrámu a rouhavě konsekrovanými hostiemi prý krmil svého papouška. Podobně rouhavě řádili kalvinští Geusové ve velechrámu Panny Marie v Antverpách, kde devastovali vnitřek chrámu a vše k bohoslužbě, posvátnými oleji si mazali obuv a šlapali po Nejsvětější svátosti. Také ničili hroby a rozhazovali kosti mrtvých. Tímto hrůzným způsobem bylo v Holandsku zaváděno Kalvínovo náboženství s tvrzením, že jde o čisté evangelium.

Král Filip II. poslal do Holandska proti Geusům vévodu Albu s 10.000 muži. Geusové v roce 1572 za pomoci Angličanů obsadili přímořskou stranu země s významným městem Briele a za svého vůdce a vladaře prohlásili Viléma Oranžského. Protestanští povstalci směřovali do Briele pod vedením hraběte Viléma z Marky. Ten s katolickými kněžími zacházel s nelidskou ukrutností. Někteří končili na stěžních korábů, některé přivazoval za ohon svého koně a vlekl je za sebou po nejhorších cestách. Po dobytí Dortrecht zaútočili jeho kalvinistističtí Geusové na Gorkumu 25. 6. 1572. Tehdy se 18 kněží a s nimi i věrní katolíci uchýlili do tvrze s malou královskou posádkou. Velitel však předpokládal, že se proti přesile dlouho neudrží a začal vyjednávání s náčelníkem Geusů. Ten se přísahou zavázal, že posádce i všem ostatním umožní volný odchod z tvrze, když ji hned pokojně opustí. Zatímco vojsko v klidu prošlo, všichni kněží byli zajati. Z ostatních křesťanů některé usmrtili, jiné pustili.

Po uvěznění kněží se Geusové opili a pak na bezbranných kněžích demonstrovali svou nenávist ke katolické církvi. Některým zpřeráželi ruce, zvyráželi zuby, kopali do nich a pálili je pochodněmi, dokonce i v ústech, a tloukli je do hlavy. Obzvláště starším se posmívali a některé řeholníky svlékali. Ti tiše trpěli a pravděpodobně je více bolely rouhavé urážky Krista. Posilovali se vzájemně a považovali za milost, že mohou pro Kristovo jméno trpět. Snažili se být smírnou obětí a s odevzdaností Bohu očekávali smrt. Surově kruté návštěvy se opakovaly až do 5. července.

V nedalekém Hornaru působil dominikánský farář Jan, původem z Kolína nad Rýnem. Záhy se doslechl o události v Gorkumu a začal tam docházet tajně vykonávat kněžskou službu. Gorkumu mělo údajně až 90% katolíků. Farář Jan riskoval i návštěvu uvězněných kněží. Geusové se to o něm dozvěděli a když ke Gorkumu přicházel na žádost o křest novorozence, byl od Geusů přepaden a zajat. Po zbití byl uvězněn jako 19. budoucí mučedník.

V noci z 5. 7. byli všichni věznění kněží tajně odvezeni z obav před jejich osvobozením. Veliteli již za ně byl nabízen značný obnos a vysláno poselství k Vilému Oranžskému. Surový Omalius dostal rozkaz dopravit je k hraběti Vilému z Marky do Brielu. Přepraveni byli lodí do Dortrechtu, kde byli hanobeni a zvědavcům ukazováni na lodi za poplatek jako zvěř. Někteří z diváků toužili po jejich okamžité smrti a chtěli je naházet do moře.. Odpoledne dopluli do Brielu a začalo jejich tupení od kalvínské lůzy a rouhání se Bohu. Hrabě Vilém se na koni přijel na ně podívat, vysmíval se jim a podílel se na jejich bičování. Vězni museli v průvodu obcházet šibenici, přitom na ně byla košťaty stříkána špinavá voda za posměšného pokřiku: "Pokrop mě yzopem a budu očištěn!" Po nařízeném zpěvu jeden z nejstarších kněží odříkal modlitbu k Bolestné Matce. Mezi rouhači vynikaly v pustém hanobení ženy. Ve vězení ke kněžím z Gorkumu přibyli další čtyři.

Dne 6. nebo 7. 7. přišel Vilému z Marky list od prince Oranžského, který v něm zakazoval obtěžovat katolické duchovní s tím, že jim náleží ochrana jako kterémukoliv jinému občanu. Od městské rady z Gorkumu byla doložena i bezúhonnost 19 neprávem vězněných kněží.

Hrabě Vilém, který prý na Oranžského žárlil, vzal jeho list pohrdavě do ruky a chvástal se, že mu nemá nikdo co rozkazovat. Omaliovi pak nařídil, aby ještě téhož dne byli všichni kněží oběšeni. Pak se společně začali opíjet.

Kati začali připravovat v kolně na odkládání topiva dva trámy jako šibenice a kněží se jeden druhému ještě vzájemně zpovídali. Poprava začala až po půlnoci. Odsouzence svlékli do naha a opilí je začali s rouhavým posměchem věšet, snažíce se, aby ještě co nejvíc vytrpěli. Věšení bylo prováděno takovým stylem, že někteří v oprátce lapali po dechu až do svítání. Například Mikuláš Pieck byl pověšen za hlavu tak, že měl oprátku v ústech.

Surovým katům to nestačilo. Těla mučedníků ještě zohavovali uřezávváním uší, nosů a jiných údů, kterými si vyzdobili své čapky či klobouky a vyšli s nimi do města. Pak dostali nápad oběšence vykuchat a tuk z jejich vnitřností použít k prodeji jako lék, což ještě téhož dne uskutečnili.

Navečer byla gorkumskými katolíky uplacena městská rada v Brielu, aby mučedníky, z nichž mnozí byli rozčtvrceni, dala pohřbít.

V martyologiu je v čele seznamu Mikuláš Pieck, OFM, který v Gorkumu působil jako kazatel a byl prý nejvíc pokoušen od vlastních bratrů, ale vytrval ve věrnosti.

Jeroným de Weert, OFM, měl 50 let a věšen byl jako druhý.

Teodorik Dětřich van der Eem z Amersfortu byl třetím františkánským minoritou.

Nikasius Jan z Heeze, OFM, měl 50 let.

Villehad z Dánska, OFM, byl 90letý.

Godfrid (česky Bohumír) Coart de Melveren, OFM, rád maloval obrazy.

Antonín d'Hoornaert, Antonín z Weertu a František de Roye z Bruselu, další tři minorité (OFM).

Petr van der Slagmolen d'Assche a Kornélius de Wijk-bij-Duurstede, byli řeholní bratři OFM.

Jan Lenaerts (CanAug) z Osterwiku byl řeholní kanovník, augustiánský probošt a zpovědník panenského kláštera v Gorkumu.

Jan Kolínský, OP, o tomto faráři z Hornaru, je zmínka výše.

Adrián ďHilvarenbeek z Monastýru a Jakub Lacops, OPraem, premonstráti uvádění společně. Jakub měl v Aldenaardě potíže s vírou, vystoupil z řádu a prý i opustil katolickou víru. Později se kajícně vrátil a s pokorou učinil zadost snášením muk.

Leonard Vechel byl gorkumský farář. Mikuláš Poppel byl jako diecézní kněz jeho pomocníkem.

Godfrid van Duynen byl diecézní kněz s omezenými schopnostmi, ale bludy rozeznával a dobře hájil katolickou víru.

Ondřej Wouters byl diecézní kněz, který jako farář v Heinotu údajně dával pohoršení. Změnil se při přepadení od bludařů, když mu bylo vyhrožováno smrtí, nevzdá-li se katolické víry. Tehdy pod vlivem Boží milosti prohlásil, že se raději nechá na kusy roztrhat, než aby se víry vzdal. A ve vězení velmi litoval svých provinění.

Všichni uvedení mučedníci byli v roce 1867 Piem IX. svatořečeni.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Veronica Giuliani (1727); Franciscus Fernández de Capillas, passio: 15.1. (1648); Augustinus Zhao Rong, Petrus Sans i Jordá et CXVIII socii (1648-1930); Franciscus Régis Clet, passio: 18.2., (1820) Petrus Liu Wenyuan, passio: 17.5., (1834) et alius (1814 až 1862); Leo Ignatius Mangin et Paulus Denn, passio: 20.7. 1900; Remigius Isoré et Modestus Andlauer, passio: 19.6. 1900 (1900); Gregorius Grassi, Franciscus Fogolla et XXIV socii (9.7. 1900); Maria Adolphina (Anna Catharina) Dierk, Maria a Pace (Maria Anna) Giuliani, Maria Ermellina a Iesu (Irma) Grivot, Maria Amandina (Paulina) Jeuris, Maria a Sancta Natalia (Ioanna Maria) Kerguin, Maria a Sancto Iusto (Anna Francisca) Moreau, Maria Clara (Clelia) Nanetti, (1900) (9.7. 1900); Aloysius Versiglia et Callistus Caravario, memoria: 9.7.; passio: 25.2. (1930); martyres Gorcomienses: Mikuláš Pieck, Hieronymus de Weert, Theodoricus van der Eem, Nicasius de Heeze, Willehadus de Dania, Godefridus Coart de Melveren, Antonius d'Hoornaert, Antonius de Weert, Franciscus de Roye, Petrus van der Slagmolen d'Assche, Cornelius de Wijk bij Duurstede, Ioannes Lenaerts, Ioannes Coloniensis, Adrianus ďHilvarenbeek, Iacobus Lacops, Leonardus Vechel, Nicolaus Poppel, Godefridus van Duynen, Andreas Wouters (1572); Ioanna Scopelli (1491); Paulina a Corde Iesu Agonizante (Amabilis); Wisenteiner (1942); Fidelis Chijnacki (1942); Antoninus Fantosati et Iosephus Maria Gambaro, passio: 7.7., (1900); C (1900); Hadrianus Fortescue (1539); Melania et María Anna Magdalena de Guilhermier et Maria Anna Margarita ab Angelis de Rocher (1794); Nicasius de Heeze (1572); Maria a Iesu Crucifixo Petkovi, virgo (1966)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský