Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Jan Gualbertus
Ioannes Gualbertus

12. července, připomínka
Postavení:zakladatel řádu, opat CVUOSB
Úmrtí:1073
Patron:lesníků a lesních dělníků; vzýván je proti posedlosti
Atributy:kříž, kniha pravidel,mnich, obraz Krista

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Florencie v Itálii. Poté co byl jeho bratr zavražděn, vzal na sebe povinnost krevní msty. Když ale vraha dopadl a on prosil o smilování kvůli Kristu, Jan Gualbertus poslechl hlas svědomí a odpustil mu. Kristem pak ujištěn o správném jednání vstoupil do benediktinského kláštera. Po čtyřech letech odešel do kamaldulského kláštera a odtud do údolí Valombrosy. Tam z poustevnické osady vybudoval klášter s přísným řádem, který mu potvrdil papež r. 1070. Jan mimo jiné bojoval i proti svatokupectví. Zemřel při vizitační cestě v Passiguano u Florencie.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VÝZNAM OKAMŽIKU ROZHODNUTÍ

Narodil se asi r. 995 jako potomek starého šlechtického rodu u Florencie. Otec byl voják a měl s Janem světské plány. Neřídil se proto příliš podle zásad evangelia, ale spíše podle zásad rozmařilé světské společnosti. Oba prý proto byli poněkud marniví, ctižádostiví i svévolní. Vedle běžných náboženských základů, které Jan od dětství asi průměrně přijímal, na něj útočila i celá škála světských výstředností. Jan žil podle "dobových požadavků světa" do chvíle, kdy se musel rozhodnout proti Kristu nebo pro něj.

Ta chvíle nadešla poté co jeden příbuzný zavraždil jeho jediného bratra Huga. Požadavkem doby byl zvyk vykonat na vrahovi krevní mstu. Do té doby neměl mít otec klid. Proto Janovi uložil vypátrání vraha a jeho zabití. S bolestí nad ztrátou bratra se Jan vydal, aby bezpráví učiněné jeho rodu potrestal.

Zprvu nemohl vraha najít a pak se s ním na velký pátek setkal na cestě k městu, která v těch místech vedla úžlabinou. Oba byli na koni, ale Jan měl několik výhod: jezdec proti němu byl neozbrojen, zatímco Jana s mečem ještě doprovázel ozbrojený služebník. Vrah neměl na únik sebemenší šanci. Seskočil tedy z koně a se zkříženýma rukama poklekl před Janem s prosbou o smilování. Uznal svou vinu, že v divoké vášni prolil nevinnou krev, ale zároveň se dovolával Krista na kříži, který odpustil svým vrahům a prosil, aby i on mu odpustil a nechal ho naživu. Dodal i prosbu: "Jsem-li vrahem já, nedopouštěj se vraždy ty!"

Jan musel volit mezi úkonem pomstychtivé nenávisti a mezi úkonem Kristovy lásky. Jakmile si to uvědomil, příliš se nerozmýšlel, seskočil z koně, odložil meč a klečícímu podal pravici i s polibkem pokoje na znamení odpuštění. Přitom mu řekl: "Zač mne prosíš ve jménu Ukřižovaného, toho ti dnes nemohu odepřít. Odpouštím ti. Jdi a modli se za mne!" Vsedl na koně a odjel.

Každý okamžik rozhodnutí je významný. Má nebo může mít své velké následky ať je uvážený v případě Jana nebo v nepřátelském afektu onoho vraha. Jako zlo dalo podnět k dalšímu zlu, tak ani dobro nezůstalo bez pokračování, bez odplaty.

Jan Gualbertus, aniž to plně domyslel, jen veden svědomím přijal v srdci výzvu evangelia. A to přijetí mu v srdci zůstalo. Láska, zrozená v jeho srdci odpuštěním, ho vedla do kostela sv. Miniata u benediktinského opatství. Pokud by splnil úkol, který mu dal táta, šel by mu nahlásit jeho splnění. On však splnil požadavek Kristův a nevěděl, co dál. Byl si najednou vědom, jak moc předtím Boha urážel a jak i on potřebuje odpuštění. Bohu v jediném okamžiku řekl jen jedno ano a spustil se řetězec milostí. Sluhu nechal venku u koní a poklekl před křížem. V tu chvíli vnímal náhlé sklonění Kristovy hlavy. Kristus mu naznačil svou vděčnost za to, že jednal tak, jak si přál on a že za ním přišel ke kříži i s touhou po očištění ze svých vin.

Janův zážitek před křížem, který byl odpovědí na jeho odpuštění, dokonale změnil jeho nitro. Ježíšova smrt je zdrojem odpuštění i jeho vin a také on se rozhodl k vděčnosti. Se světem, který ho vychovával ke hříchu se na místě rozešel a šel za opatem, klekl před ním a prosil o přijetí za řeholníka. Zkušený opat viděl před sebou 18tiletého mladíka známé rodiny se vzrušenou myslí, který náhle prohlašuje, že chce od základu začít úplně jiný život. Oprávněně ho tedy odmítá přijmout. Asi si už dovedl představit reakci jeho otce, která stejně později přišla. Jan nakonec docílil kompromisu a opat ho nechal žít nezávazně v klášteře v světském oděvu.

Můžeme si představit s jakou se otec do kláštera přiřítil, když se vše dozvěděl. Zatím co mu opat vysvětloval jak se vše sběhlo, Jan někde našel starý mnišský hábit, ustřihl si krásné vlasy a schoval se na kůru mezi mnichy. Otec, který s opatem vešel do kostela, ho spatřil a prý si div nezoufal, vždyť mu zůstal jen on. Ale nakonec po seznámení s celým příběhem se smířil s Boží vůlí a dal synovi požehnání. To pak mělo ten vliv, že mohl v klášteře nejen zůstat, ale nakonec dostal řeholní oděv i oficiálně.

Byla doba, v níž bylo možné získat vyšší místo svatokupectvím. Po smrti ctihodného opata se toho dopustil mnich Hubert a za jeho vedení šla dolů i řeholní kázeň. Pro žalostné poměry svědomitý Jan Gualbertus ještě s jedním podobně smýšlejícím druhem klášter opustil. Hledal si klášter, kde by byla řeholní pravidla důsledně zachovávána, ale nemohl takový najít. Skončil proto u poustevníků sv. Romualda v Kamaldol, kde pár let poustevničil. Převor těchto poustevníků na něj naléhal, aby se stal knězem. On však pod vlivem své pokory a kajícího smýšlení vysvěcení zásadně odmítal a to i později. Odešel pak v roce 1038 do odlehlé kotliny vzdálené půl dne cesty od Florencie. Místo bylo pro množství starých košatých stromů nazváno "Stinným dolem" - Valombrosa.

V místě se setkal s dalšíma dvěma poustevníky a záhy založil poustevnickou osadu. Pro své druhy napsal řeholní pravidla a jak se pověst o nich roznesla mezi lid, přicházeli další a další muži s prosbou o přijetí do jejich komunity. Pozemek, na kterém se usadili, patřil panenskému klášteru sv. Hilária a jeho abatyše jim ho přenechala. Poustevníci vystavěli dřevěný kostel a zvolili Jana Gualberta svým opatem. Pravidla byla velmi tvrdá a například o přehnaném postu svědčí to, že sám Jan při jeho dodržování za horkých dnů několikrát omdlel.

Přísné zásady, včetně klauzury, však kupodivu neodrazovaly zájemce. Vystavěli klášter a pak teprve, po svých zkušenostech, dal Jan řeholi trvalý základ. Klášter vzkvétal, přistavovaly se nové řeholní domy a již za života zakladatele bylo klášterů 12. Mniši byli zváni zprvu Gualbertini a pak se více rozšířil název podle území Valombroští. Opat Jan s liknavými bratry jednal rázně, se slabými laskavě a pro všechny byl milujícím otcem. Ani později nepřestal litovat poklesků ve svém mládí. Chudým a ubohým prokazoval skutky milosrdenství a Bůh ho obdařil darem zázraků, zejména uzdravování. Bojoval proti jakékoliv lakotě v řádu i snahám o luxus v budování jeho staveb.

Jan vystoupil i proti některým neřestem doby, k nimž patřilo svatokupectví. Nenechal na pokoji florentského biskupa, který si úřad koupil. Ze strany věřících došlo pak k žalobě na biskupa do Říma. Začalo vyšetřování a biskup dalším podplácením narušoval jeho pravdivý výsledek. Navíc nechal ze msty vypálit klášter Gualbertových mnichů. Jan k němu neohroženě přišel, aby se k vině přiznal a pokáním zachránil svou duši. Pravda byla nakonec dokazovaná v té době uznávaným tzv. "Božím soudem". Ke zkoušce ohněm šel valombroský mnich Petr a jakmile prošel středem dvou plně rozhořelých hranic bez újmy, přítomné zástupy prohlašovaly, že Bůh zjevil pravdu. A řeholníci získali na vážnosti.

V roce 1070 papež Alexandr II. jejich řád schválil a potvrdil jako benediktinskou větev. Opat Jan v láskyplné, usilovné péči o řád po třech letech onemocněl v klášteře v Passiguano. Povolal k sobě všechny představené jednotlivých klášterů, požehnal jim a rozloučil se s nimi. Všem ostatním bratrům ještě poslal list s výzvou ke svornosti a lásce. Psal v něm: "Láska je ctnost, která pohnula Tvůrce všech věcí, aby se sám stal tvorem. Lásku schvaluje Spasitel jako souhrn plnění všech povinností." Zde citoval Kristova slova z ev. Jana 13,34 o důležitosti nového příkazu lásky mezi sebou a pokračoval: "O lásce říká apoštol, že přikrývá množství hříchů. Láska je zřídlem, z něhož vyvěrají všechny ostatní ctnosti. Je základem, na kterém rostou všechny větve dobrých skutků. K lásce napomáhá svornost podrobující se vůli jiné osoby." A na obraze řeky, která po rozlití, rozdělení se do mnoha ramen a potůčků ztrácí na síle a za období sucha mnohde vysychá, poukazoval na to, že podobně se stane s řádem, pokud se bratři následkem nesvornosti rozdělili. Jeho poslední slova byla citace žalmu 41,3 a s touhou po stanutí před Hospodinem zemřel asi ve věku 78 let.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

K zamyšlení je dnes výzva k obezřetnosti při náhlé potřebě se rozhodnout. Budu prosit o to, abych se v unáhlenosti nikdy nerozhodl proti lásce. A zamyslím se nad podstatou a účinky lásky, jak je v listu na rozloučenou ukazuje Jan Gualbertus.

Bože, Tys vedl svatého opata Jana Gualberta, aby nám svým příkladem ukázal, jak žít podle evangelia; vyslyš naše prosby a dej, abychom uprostřed proměn tohoto světa toužili celým srdcem po tom, cos nám připravil v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Gualbertus (1073); Proclus et Hilarion, m. Ancyræ (s. II.); Fortunatus et Hermagoras (s. III.); Nabor et Felix (asi 304); Leo, abbas Caven. I (1079); Ioannes Jones (1598); Ludovicus Martinus*( passio: 29.7. 1894) et Zélia Maria Guérin *( passio: 28. 8. 1877) (1877 a 1894); Viventiolus (ca. 523); David Gunston (1541); Matthias Araki et VII socii*: Petrus Arakiyori Chobioye* et Susanna Arakiyori Chobioye*, Ioannes Tanaka*, et Catharina Tanaka*, Ioannes Nagai Naisen*, et Monica Nagai Naisen*, Ludovicus Nagai Naisen (1626); Rosa a Sancto Xaverio (Magdalena Teresia); Tallien, Martha a Bono Angelo (Maria); Cluse, Maria a Sancto Henrico (Margarita Eleonora); de Justamond et Ioanna Maria a Sancto Bernardo de Romillon (1974)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský