sv. František Solano

Franciscus Solano

14. července, připomínka
Postavení:	misionář OFM
Úmrtí:	1610
Patron:	Argentiny, Bolívie, Chile, Panamy, Paraguay, Peru, zvláště Limy; františkánských misií; vzýván jako záštita proti zemětřesení
Atributy:	housle, Indiáni

ŽIVOTOPIS

Pocházel z bohaté andaluské rodiny v Mantille. Vstoupil do řádu menších bratří a stal se knězem. Po 20 letech františkánského života s různými službami, včetně nemocným morem, odcestoval do misií. Působil v Jižní Americe, v Argentině a Peru, kde po dvě desetiletí pracoval jako "apoštol Indiánů" a duchovní správce. Vysílen horlivou a namáhavou prací i pokáním zemřel ve věku 61 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

FRANTIŠKÁNSKÝ APOŠTOL INDIÁNŮ

Narodil se 10. 3. 1549 v Mantille poblíž Cordoby ve Španělsku. Jeho rodiče, Matouš Solano a Anna roz. Himenes, byli zámožní a žili podle katolických zásad. František již v mládí vynikal ve víře a lásce k ukřižovanému Kristu a žil asketicky. Vzdělání dosáhl v různých jezuitských školách. Oblíbil si kontemplativní duchovní život. Ve 20 letech vstoupil do minoritského kláštera údajně v Mantille, ale píše se i o jeho kontaktu s františkány v Granadě. Na kněžství se připravoval ve františkánské komunitě v Seville. Po přijetí kněžského svěcení v roce 1576 dostal na starost vedení a vzdělávání noviců. Přitom docházel ošetřovat nemocné. Je zmiňováno jeho misionářské působení už ve Španělsku a horlivá péče o nakažené morem, který se v roce 1583 rychle rozšířil v Montoru. Každý z města utíkal, jen František Solano si v klášteře Sierra Morena vyžádal dovolení tam jít a všestranně sloužil, dokud mor neustal.

Před 40. rokem života začal toužit po misijním působení mezi mohamedány v Africe. Byl ochoten obětovat pro ně i svůj život. Představení nesouhlasili s cestou do Afriky, ale už v prvním čtvrtletí roku 1589 ho poslali do Jižní Ameriky s misionářskou výpravou, kterou se tam rozhodl poslat král Filip II. Legenda barvitě popisuje jeho cestu po moři. Pluli přes Atlantik do Santo Dominga na Haiti, kde doplňovali zásoby a na břehu zapomněli Františka. Vrátili se pro něj prý po 10 hodinách. Na lodi František hlásal Boží slovo a měl na srdci zejména spásu většího počtu černých otroků v podpalubí. Když se loď dostala do bouře a došlo k jejímu značnému poškození a kapitán s mužstvem v záchranných člunech opouštěli se zámožnějšími cestujícími loď, chtěli vzít Františka sebou. Ten kategoricky odmítl se slovy: "Chraň Bůh, abych ze sobecké lásky k životu časnému opustil bratry ve dvojím nebezpečí!" A zůstal asi s 800 lidmi, kteří zdánlivě neměli šanci na záchranu. S křížem v ruce k nim promlouval, uděloval rozhřešení a křtil. Katastrofa lodi vyvrcholila prý jejím rozlomením a jen jedna její polovina s částí lidí se potopila. Ta, na níž zůstal modlící se František s křížem nad hlavou, se dostala třetí den do blízkosti pevniny, z níž vyrazily záchranné čluny a pomohly trosečníkům na břeh Atlantiku.

František s dalšími misionáři pak připlul až do kolonie Cartagena v Kolumbii a odtud prý pěšky pokračoval na jih k Peru. Jako horlivý misionář pracoval se značným vypětím sil v Limě, v Tucumán v severní Argentině. Učil se snadno domorodým jazykům a vynikal pastoračními schopnostmi. Stal se nejen apoštolem Indiánů, ale byl prý i spolehlivým obhájcem jejich práv proti španělským kolonizátorům. Počínaje rokem 1596 je za jeho působiště označené Peru. Obdařen byl nadpřirozenými schopnostmi a nazýván i "zázračným otcem Nového světa". Vedle svého heroického sebeobětování s láskyplnou askezí, nasazením pro záchranu duší, dovedl být jako syn sv. Františka i veselý a rozdával radost také hrou na housle.

Celý Františkův život byl označen za nesení kříže a mučednictví. Jeho zdraví selhalo již v r. 1608, od kdy byl jako uvězněný na ošetřovně v Limě. Trpěl zvláště poslední dva měsíce před smrtí. Vysoká horečka, která se připojila k bolestem, ho donutila ulehnout. Žádná nemoc jej však nedokázala odvrátit od modlitby. Prý se zdálo jako by už přebýval mezi anděly. Zapomínal na potřeby těla a někteří žili v přesvědčení, že jeho život je tak dlouho prodlužován jen zázrakem. Vždy více ožil při chvalozpěvech na Pannu Marii.

Tři dny před smrtí, když mu bratr posluhoval, řekl: „Čím jsem si zasloužil, Pane Ježíši, abys ty byl ukřižovaný a já ošetřovaný tvými služebníky? Ty nahý a já dobře přikrytý, ty políčkovaný a trním korunovaný a já utěšován tolikerým dobrodiním?“

K posledním jeho slovům patřila začáteční slova žalmu 122.: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: vydáme se do Pánova domu.“ Jeden z bratří, vida jeho radost, mu řekl: „Otče, když tě Bůh už pozvedá do nebe, rozpomeň se na mne, až přijdeš do věčného království.“ On mu odpověděl: „Ano, do nebe, ale je to pro zásluhy smrti a utrpení Krista, protože já jsem velký hříšník. .. budu ti dobrým přítelem.“

František Solano byl blahořečený Klementem X. 20.6. 1675, a kanonizován Benediktem XIII. 27.12. 1726.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnešní své těžkosti, nepříjemnosti a námahu obětuji za to, aby těm, kdo Boha neznají, dostalo se jeho poznání.

Bože, Tys kázáním svatého Františka Solano přivedl do církve mnoho národů Ameriky; pro jeho zásluhy a na jeho prosby připoutej k sobě pevněji naše srdce a vlej úctu k svému jménu i národům, které tě dosud nepoznaly. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Camillus de Lellis (1614); Hroznata^♦ (1217); Optatianus (s. V); Madelgarius seu Vincentius (asi 677); Marchelmus (ca. 775); Bonifatius^♦, ep. Cantuarien. (1270); Tuscana (1343/1344); Angelina de Marsciano^♦ (1435); Gaspar de Bono^♦ (1604); Franciscus Solano (1610); Ghebre Michael^♦ (1855); Richardus Langhorne^♦ (1679); Marianus a Iesu Euse Hoyos^♦ (1926)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský