Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Pavel VI.
Paulus VI., Pp

26. září, připomínka
Postavení:papež
Úmrtí:1978

ŽIVOTOPIS

Pocházel od Brescie v Itálii. V roce 1963 byl co by kard. Giovanni Montini zvolen papežem. Se jménem Pavel VI. se stal pokračovatelem II. vatikánského koncilu. Svým mírovým a ekumenickým postojem ohromil svět a začal s apoštolskými cestami. Svou věrností k tradičním hodnotám církve a k Božímu zákonu pak svět pobouřil. Zabýval se mimo jiné otázkou otevřenosti k životu, která nemůže chybět k platné svátosti manželství. Na pomoc pro řešení mnohých manželských problémů založil zvláštní komisi. V jeho životě se prolínala meditace tajemství Boha, skrytá v Písmu, se zájmem o lidstvo a dialog víry.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MUŽ DIALOGU

Narodil se 26. 9. 1897 v Concesio u Brescie v severní Itálii jako syn advokáta George Montiniho a Giuditty Alghisi. Při sv. křtu 30. 9. dostal jméno Giovanni Battista a vedle Jana Křtitele dostal za patrony i Jindřicha, Antonína a P. Marii. Vyrůstal mezi dvěma bratry, Ludvíkem a Františkem. Po maturitě v roce 1916 vstoupil do semináře a po čtyřech letech se stal knězem. Od listopadu 1920 pokračoval ve studiích v Římě. Získal doktorát kanonického práva a od října 1923 působil na nunciatuře ve Varšavě. V dalším roce začal pracovat ve Státním sekretariátu Vatikánu. Zároveň byl až do r. 1933 duchovním rádcem Svazu italských katolických studentů. Mimo jiné se r. 1931 stal docentem dějin papežské diplomacie na Papežské diplomatické škole. V kurii patřil k nejvýznamnějším odpůrcům fašismu. Papežem Piem XII. byl v r. 1952 jmenován státním podsekretářem a po dvou letech arcibiskupem v Miláně. Po převzetí úřadu byl od ledna 1955 mluvčím italského episkopátu. Je charakterizován jako všestranný a velmi pozorný pastýř svého lidu. Od mládí vynikal v pokoře, v poslušnosti k nadřízeným a lásce k církvi. Udává se, že pracoval na reformě duchovní péče o věřící, liturgické obnově a podílel se na výstavbě nových kostelů a 72 jich vysvětil.

Kardinálský klobouk mu byl udělen 15. 12. 1958 Janem XXIII. Na vatikánském koncilu byl členem komise pro mimořádné záležitosti. Dne 21. 6. 1963 byl zvolen papežem a rozhodl se pro jméno Pavel VI., protože měl před očima misijní působení apoštola Pavla.

Třetí den po svém zvolení oznámil v promluvě k římským duchovním, že v Miláně zahájil dialog se zástupci moderního světa. Doporučil věnovat pozornost všem skupinám lidí, věřícím i těm, kteří stojí opodál. Potom hned přijal diplomatický sbor.

Smrtí předchozího papeže mohl právnicky končit II. vatikánský koncil, ale Pavel VI. rozhodl o jeho pokračování a koncem června oznámil, že na 29. 9. 1963 stanovil jeho zasedání. V pokračování koncilu viděl nejdůležitější úkol svého pontifikátu. Koncilové úkoly shrnul do čtyř bodů: 1. prohloubení vlastního církevního vědomí, 2. obnova uvnitř církve, 3. podpora jednoty církve a 4. dialog se světem. Druhé koncilní zasedání končilo diskusí o ekumenismu a na slavnostním veřejném zasedání byla přijata konstituce o liturgii a dekret o sdělovacích prostředcích. Na závěr papež ustanovil pokoncilní komise. Začátek třetího zasedání stanovil na 14. 9. 1964. Koncil 20. 11. přijal dekret o ekumenismu a o katolických východních církvích. Druhého dne na zakončení třetího zasedání koncilu v závěrečné řeči prohlásil Pavel VI. Pannu Marii Matkou církve. Čtvrté zasedání koncilu bylo od 14. 9. do 7. 12. 1965. Druhého dne papež koncelebroval mši sv. s 26 biskupy ze zemí, v nichž byl politický neklid.

Papež Pavel VI. začal s konáním papežských cest a jeho první zahraniční cestou byla 4. 1. 1964 třídenní pouť do Palestiny. Tam se mu dostalo od Arabů srdečného přivítání a na některých místech jej provázel jordánský král Hussein. Ekumenicky významnou událostí zde bylo papežovo setkání s patriarchou Athenagorem I. v Jeruzalémě. Dále patriarchova návštěva Říma, při které papež 7. 12. 1965 odvolal klatbu z roku 1054 a tak odstranil podstatnou pře-kážku vzájemných vztahů.

Brzy po své první cestě se papež Pavel VI. rozhodl pro cestu na Eucharistický kongres do Bombaye v Indii. V roce 1965 následovala jeho cesta do Ameriky, kde měl projev před Valným shromážděním OSN. U příležitosti 50. výročí zjevení Panny Marie navštívil 13. 5. 1967 Fatimu. V roce 1968 konal apoštolskou cestu do kolumbijské Bogoty. V roce 1969 navštívil papež Pavel VI. Ženevu u příležitosti 50. výročí Mezinárodní organizace práce OSN a při té příležitosti se zastavil i v ústředí Světové rady církví. Téhož roku byl v Ugandě v Africe. V listopadu a prosinci 1970 podnikl dlouhou cestu na Dálný Východ a navštívil Teherán, Ceylon (Srí Lanku), Manilu, Samou, Sidney a Hongkong. Tento papež svými cestami nastolil nový směr v historii pontifikátu.

K jeho úsilí o ekumenismus a o mír mezi národy je možné vzpomenout, že roku 1964 ustanovil sekretariát pro nekřesťanská náboženství, potom sekretariát pro nevěřící a počínaje Novým rokem 1968 zavedl Světový den modliteb za mír.

Během čtyř let vydal 7 encyklik různého významu a různých reakcí, z nichž poslední, o správném řádu sdělování lidského života, vyvolala u mnohých vlnu diskusí i odporu. Byla určena „všem lidem dobré vůle“ a mnoho těch, kteří ji ani nečetli, pouze slyšeli, že je proti antikoncepci, to vzali jako argument proti církvi. Mezi odpůrci byli i někteří teologové a podle svědků Pavel VI. chodil po vatikánských zahradách se slzami v očích. Toto nepochopení bylo pro něj nejtěžším okamžikem jeho pontifikátu.

Na význam a obsah některých encyklik se zadívejme v pořadí, jak byly Pavlem VI. napsány.

První s názvem Ecclesiam suam z 6. 8. 1964 pojednává o tom, jak má církev plnit své poslání v přítomné době. V úvodu připomíná, že Ježíš Kristus ustanovil Církev k tomu, aby byla celému lidstvu laskavou matkou a sloužila mu ke spáse. Dále upozorňuje, že jeho „učení není jeho, ale toho, který ho poslal“ (citujíce ev. J. 7,16). Ve třetí encyklice z 3. 9. 1965, kterou nazval Mysterium fidei (Tajemství víry), představuje Eucharistii jako nevýslovně či nesmírně velký dar, který katolická církev obdržela od Krista, coby slib jeho nezměrné lásky. Čtvrtou encykliku věnuje tématu o Kristově Matce. V páté píše o rozvoji národů a v šesté o významu kněžského celibátu.

Sedmou encykliku, vydanou 25. 7. 1968, která se stala „znamením odporu i podnětem k rozvoji člověka“, nazval „Humanae vitae“ (Lidský život). Je nesprávné vidět v ní především dokument o antikoncepci a odpovědném rodičovství, neboť je hlavně poselstvím o manželské lásce chápané v dalších souvislostech, o manželství jako cestě ke svatosti a o úctě i otevřenosti vůči Bohu Stvořiteli. Velikost manželské lásky spočívá v tom, že má být obrazem Krista a jeho nevěsty Církve. Také na to myslel Pavel VI., když psal i o tom, že „každý manželský úkon musí zůstat otevřený předávání života“ (viz i KKC 2366). Pak je i jistou obnovou manželských slibů „řečí těla“ a věrné „společenství lásky“ manželů je také cestou ke svatosti.

Jako představitel učitelského úřadu se Pavel VI. obrátil na věřící a všechny lidi, kteří hledají pravdu, „Kredem“ (Vyznáním) Božího lidu, které bylo 30. 6. 1968 zveřejněno.

Papež Pavel VI. při svém úsilí o obnovu církve ukazoval, že se zároveň musí uplatňovat hluboká, tradiční víra. Během svého patnáctiletého pontifikátu výrazně posílil vážnost papežského úřadu. Vzpomínáme na jeho konkrétní vztah k naší zemi vyjádřený o výročí sv. Cyrila, když sloužil mši svatou se slovanskými biskupy; a vztah ke kardinálu Beranovi, jehož skonu a pohřbu se osobně účastnil. Jako projev úcty nejen k němu, ale i k celé naší vlasti nechal zesnulého kardinála pochovat do krypty u sv. Petra v Římě. Ta je ji-nak vyhrazena pouze papežům.

Na počátku sedmdesátých let jmenoval kardinálem litomě-řického biskupa Štěpána Trochtu a 27. 6. 1977 pražského arcibiskupa Františka Tomáška.

Papež Pavel VI. aktivní diplomacií usiloval o odstranění některých těžkostí mezi Apoštolským stolcem a zeměmi východní Evropy. Zemřel 6. 8. 1978 ve věku osmdesáti let. Svět si pak začal uvědomovat, že odešel velký papež míru, který v době pronikavých změn řídil církev s úžasnou prozíravostí.

Blahořečený byl 19. 10. 2014 a po ohlášení zázraku potvrzeného, 26. 10. 2017 na zasedání lékařské rady i vyhlášky o něm z 6. 3. 2018, dochází k jeho kanonizaci 14. 10. 2018 papežem Františkem.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil svatého K do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Zázrak, potvrzený 26. 10. 2017, se týká vědecky nevysvětlitelného uzdravení nenarozené holčičky, která podle lékařů měla nepatrné či spíše nulové vyhlídky na přežití pro vážnou těhotenskou komplikaci, která ohrožovala i zdraví matky. Ve třináctém týdnu těhotenství došlo k předčasnému porušení blan vaku, který navíc komplikoval tzv. anhydramnion (naprosté chybění plodové vody). Toto zmizení plodové vody může působit vážné malformace plodu, proto byla doporučena interrupce. Matka po této prognóze se na radu kamarádky vydala do rodiště nově blahořečeného Pavla VI. a celým srdcem se k němu modlila v bazilice, kde Pavel VI. měl primici a je tam jedna z jeho relikvií. Následně lékařská kontrola potvrdila, že došlo k úplnému uzdravení plodu děvčátka, kterému jsou v roce kanonizace Pavla VI. tři roky a těší se výbornému zdraví.

Dřívější zázrak použitý pro blahořečení autora encykliky Humanae vitae se rovněž týkal prenatálního života. K němu se modlili kalifornští rodiče v roce 2001 za své nenarozené dítě, které se ocitlo v kritickém stavu kvůli obstrukci dolních močových cest a byli vyslyšeni.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Cosmas et Damianus (asi s. III.); Gedeon (asi kolem r. 1050 př. Kr.); Nilus, abbas Cryptoferren (1004/1005); Teresia /Maria Victoria/ Couderc (1885); Gaspar Stanggassinger (1899); Aloysius Tezza, presbyter (1923); Maria Jordá Botella (1936); Iulius) Esteve Flors (1936); Teresia (Maria Victoria) Couderc (1885); Bonaventura (Iulius) Esteve Flors (1936); Senator, m. Albani (s. III/IV); Eusebius, ep. Bononien. (s. IV); Stephanus de Rossano, monachus (1001); Lucia de Caltagirone (1400); Maria a Refugio (Teresia) Rosat Balasch et Maria a Calvario (Iosepha) Romero Clariana. (1936); Iosephus Maria Vidal Segú (1936); Raphael Pardo Molina (1936); Crescentia Valls Espí (1936); Paulus VI., Pp (1978); Leo (Emmanuel) Legua Martí (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský