Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle




Pompeje
Pompeje





blah. Bartoloměj /Bartolo/ Longo
Bartholomæus Longo

5. října, připomínka
Postavení:laik, vyznavač, TOSD
Úmrtí:1926

ŽIVOTOPIS

Pocházel z oblasti Apulie na jihovýchodě Itálie. Ranné mládí prožil v mariánské úctě. Za studií v Neapoli se odchýlil od víry, ale později se k ní vrátil a podle slov papeže "stal se nástrojem Boží Prozřetelnosti na obranu a svědectví křesťanské víry i na chválu blahoslavené Panny Marie v bolestných dobách skepticizmu a nenávisti vůči Církvi." Jako laik začal prostými slovy obyvatelům pomejského údolí vykládat pravdy katechismu a vybudoval zde baziliku, sirotčinec i hospic pro děti rodičů ve výkonu trestu. Osvědčil se i jako spisovatel a zvláště jako propagátor modlitby růžence. Po životě plném těžkostí obdržel mimořádná vyznamenání.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

LAICKÝ UČITEL RŮŽENCE

Narodil se v noci z 10. na 11. 2. 1841 v Latiano, poblíž Brindisi v Itálii. Jméno dostal po otci a pokřtěn, ještě s druhým jménem Maria, byl 13. února - to datum si později každoročně připomínal. Již v pěti a půl letech jej rodiče nechali ve 13 km vzdáleném ústavu piaristů ve Francavilla Fontána, aby zde po 12 let bydlel a získával vzdělání. Nejednalo se prý o nic neobvyklého. Mezi tím mu v jeho deseti letech zemřel otec, povoláním lékař. Matka Antonie roz. Luparelliová se o dva roky později provdala za Jana Campiho.

Bartoloměj byl od útlého dětství velmi živým a nadaným dítětem. Osvojil si hlubokou zbožnost s úctou a důvěrou k Matce Boží. Jeho pečlivá příprava na první sv. přijímání, k níž patřily rekolekce, se odrazila v téměř dvouhodinovém setrvání v modlitbě po přijetí eucharistie. V té době měl již v oblibě modlitbu růžence.

To vše přispělo k jeho návratu, když se za studií v Neapoli od víry odchýlil. K jeho vlastnostem vedle temperamentní povahy patřila přizpůsobivost, vyjma setrvávání v klidu při výkladu něčeho, co již dávno pochopil. Snadno se učil řečem, ovládal šerm, tanec, hrál na flétnu i na klavír a dirigoval školní orchestr. Po gymnáziu a ukončení lycea odešel na práva do Lucca, kde ještě udržoval svou zbožnost, ale při pokračování ve studiu na univerzitě v Neapoli se začal přizpůsobovat novým kamarádům, s nimiž studoval. Zavedli ho na scestí a on s nimi zapadl do sekty spiritistů.

V jeho životopise na stránkách slovenských salesiánů je uváděno, že dokonce upadl do satanismu a stal se jeho knězem. Na čas pravou víru opustil, octl se ve víru pověr a byl vtažen do služby nepřítele Boha. Profesor Vincenc Pepe když viděl, k jak protichůdnému směru se jeho inteligentní student připojil, promluvil s ním a přiměl ho k pohovoru s dominikánem Radentem, který byl specialista v otázkách spiritismu. Ten Bartoloměje vrátil k modlitbě růžence a s jeho pomocí k úsilí o život podle Boží vůle. Později po návratu ke křesťanskému životu se prý Bartoloměj snažil vnášet evangelium právě do prostředí, ve kterém ztratil víru.

V prosinci 1864 udělal Bartoloměj doktorát, po němž začal v Latiana advokátskou praxi. Měl dvě známosti s možností sňatku, ale Longo dospěl k názoru, že by měl sloužit Církvi jiným způsobem, ve větším měřítku. Na mysli mu tanula předpověď redemptoristy o. E. Ribera, že Pán ho chce použít k dovršení velkého díla a že je povolán k důležité misi. V touze být prospěšnější zanechal právnické kariéry a odešel na periférii Neapole.

Patří se také připomenout, že po poučení opatem Priscy vstoupil 17. 10. 1871 do III. řádu sv. Dominika.

Podle H. Misztala se Bartoloměj, v době věnování se písemnému apoštolátu s apologetickým záměrem, seznámil s o. Riberem i Kateřinou Volpicelli (pam. 28. 12.), která ho později seznámila s kněžnou či hraběnkou Marianou Far-nararo de Fusco. Kateřina vykonávala charitativní práci a zamýšlela se nad formou apoštolátu zasvěceného Ježíšovu srdci (r. 1874 v tom směru založila novou kongregaci jeho služebnic). Údajně přišel s úmyslem jí pomáhat. V jejím domě charitativní služby začal spolupracovat s Marianou, která byla ovdovělou šlechtičnou po Albenziovi de Fusco, měla 27 let, pět dětí a statky v Pompejích. Velmi si s Bartolomějem porozuměli a ten se stal její oporou i v rodinných záležitostech. Již v říjnu 1872 byl proto poprvé v Pompejích. Po příjezdu se setkal s nájemci, kteří ho chtěli vyhrožováním zastrašit, i s mnoha potřebnými chudými lidmi. Ve Valle di Pompei objevil kostelík, určený ke zbourání. Rozhodl se požádat Marianu, aby ho nechala obnovit a zajistila k němu dosazení kněží. Sám se pustil do jeho opravy i když ostatní lidé z okolí se mu z velké části místo pomoci vysmívali. Mnozí z těch, kteří nebyli ochotni přiložit ruku k dílu, si přišli poslechnout jeho vyučování katechismu, se kterým začal ještě před dokončením opravy.

V roce 1875 začal s pořizováním obrazů a v listopadu dostal poškozený obraz Boží Matky - Královny růžence, pocházející z neapolského starožitnictví. Postaral se o odbornou restauraci obrazu. Plátno bylo také přizdobeno drahokamy a korunkou, požehnanou papežem Lvem XIII. a 13. 2. 1876 jej Bartoloměj s velkou úctou instaloval jako oltářní obraz na podstavec z lurdského mramoru. Od první modlitby před touto Královnou přicházelo do malého kostela stále více lidí i z širšího okolí a s přibýváním těch, kteří se před obrazem modlili společně růženec, rostl i počet zázraků uzdravení.

Laický katecheta brzy začal s plány na velkolepou baziliku pro Královnu růžence, které odůvodňoval potřebou a představou poutního místa. Již 8. 5. 1876 byl od biskupa posvěcen základní kámen a Bartoloměj horlivě začal shánět potřebné materiální prostředky. Psal do časopisů, žebral, sklízel chválu i útoky novinářů, projevy nenávisti ze strany ateistů a závisti od některých z kléru. Jeho srdce ale nepřestalo být plné lásky a aktivita nabírala obrátky a současně vedle baziliky vybudoval sirotčinec. Nepřátelé hledali motivaci k pomluvám a využili jeho přátelského vztahu s Marianou, které také pomáhal s výchovou synů. Po poradě u papeže Bartoloměj a Mariana uzavřeli 1. 4. 1885 manželství, ale zároveň si slíbili, že jejich život bude pokračovat jen na úrovni vztahu bratra a sestry. Vzájemně si pomáhali, jeden druhého obdivovali a respektovali.

Z lásky k Panně Marii se Bartoloměj stal i spisovatelem. Brožuru s názvem "Patnáct sobot" vydal již 15. 8. 1877 a rozvinul téma kristologického a kontemplativního ducha růžence. V roce 1883 vydal "Supliky k Nejsvětější Panně Marii". Od roku 1884, v němž se mu díky L. Casorimu podařilo založit tiskárnu, vydával časopis "Růženec a Nové Pompeje" a publikoval mnoho dalších knížek na podporu života modlitby.

Na příkladu života dvou přátel upozorňoval, jak nás může růženec měnit. Když za meditace jednotlivých tajemství důvěrně hovoříme s Kristem a P. Marií a sdílíme život v eucharistii, navykáme si žít podle jejich pokorného, trpělivého a dokonalého vzoru. Je to jako v životě dvou blízkých přátel, kteří tím, že jsou často spolu, připodobní se v návycích. Na cestě k připodobnění se dokonalým vzorům hraje roli také naše slabost, ale aby nám zas tolik nebránila, za to máme možnost prosit jako i za jiné potřeby pro sebe i druhé. Ve věci proseb kladl Bartoloměj velký důraz na důvěru v mateřskou přímluvu u Synova srdce, pro kterou Boží Matku označoval za všemohoucí z milosti.

Jisté potvrzení jeho slov poskytuje vyslyšení proseb. Od roku 1885 zde bylo ohlášeno přes 940 zázračných uzdravení.

V růžencové šňůře Bartoloměj viděl "pouto" svazující nás s Bohem, pouto láskyplné, pouto synovské. Znal jeho význam na cestě ke svatost. Podle slov papeže, Bartolomějova svatost byla založena na vnuknutí, zaslechnutém v hloubi srdce, že kdo rozšiřuje modlitbu růžence je spasen.

V roce 1887 byla dokončena bazilika a u ní začal provoz sirotčince. Další podobné zařízení, ale pro děti, jejichž rodiče si odpykávali trest ve vězení, otevřel 8. 3. 1891. Osobně se také věnoval vězňům. V březnu 1894 odkázal všechna díla Apoštolskému stolci a zároveň nový chrám byl poctěn titulem papežské baziliky. Do té doby byl pozemek majetkem jeho ženy a bazilika byla psaná na zřizovatele. Roku 1897 založil kongregaci "Dcery sv. růžence".

V práci pro církev nepřestával ani ve vysokém věku. V roce 1922 např. ještě založil druhý hospic pro dívky vězněných rodičů. Za celoživotní dílo mu bylo 30. 5. 1925 předáno kardinálem A. Sili papežské ocenění "Velký kříž svatého hrobu." Na místě přednesl Bartoloměj svou závěť, v níž uvedl, že mu již zbývají jen vyznamenání, která odkazuje svým sirotkům, aby nezapomněli, že pro uvedení ctností do života je zapotřebí mít rytířskou odvahu. Správci baziliky odkázal své tělo s prosbou, aby bylo uloženo k nohám trůnu jeho přelaskavé Královny.

Zemřel v následujícím roce, při oboustranném zápalu plic, ve věku 85 let. Pohřbený byl v plášti rytíře gardy kříže Svatého hrobu v místě, které si přál.

Blahořečený byl papežem Janem Pavlem II. 26. 10. 1980.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se desátek růžence "který Tě Panno na nebe vzal" za vlastní pochopení hloubky modlitby růžence a poznání tohoto láskyplného pouta.

Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu blahoslaveného učitele růžence, Bartoloměje Longa, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Faustina /Helena/ Kowalska (1938); martyres Treviris (s. IV); Charitina (s. IV); Mamlacha (asi 343); Apollinaris, ep. Valentinen. (asi 520); Maurus et Placidus (s. VI.); Hieronymus, ep. Nivernen. (816); Meinulphus (asi 857); Froilanus (905); Attilanus (1009); Petrus de Imola (1320); Flora, virgo ex Ord. S. Ioannis Hierosol. (1347); Sanctus, presb. Ord. Eremit. S. Augustini (1392); Raymundus de Vineis (1399); Matthæus /Ioannes Franciscus/ Carreri (1470); Gulielmus Hartley, Ioannes Hewett et Robertus Sutton (1588); Anna Schäffer (1925); Bartholomæus Longo (1926); Marianus Skrzypczak (1939); Albertus Marvelli (1946)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský