Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Angel de Acrio /Lukáš Falcone/
Angelus de Acrio

30. října, připomínka
Postavení:kněz OFMCap
Úmrtí:1739

ŽIVOTOPIS

Narodil se 19. 10. 1669 v Acri (Cosenza) do chudé křesťanské rodiny a následujícího dne byl pokřtěn se jmény Lukáš Antonín. Od dětství prožíval zvláštní úctu k Panně Marii. Podle tehdejšího zvyku už v necelých pěti letech přijal v Padii svátost biřmování. Později byl od strýce dona Domenico Errico poslán na humanitní studia. V 19 letech při kázání jednoho kapucína pocítil povolání k řeholnímu životu. Jeho rozhodnutí stát se kapucínem nesli příbuzní, včetně strýce kněze, nelibě. Také on sám pocítil zklamání sotva začal noviciát v konventu Dipignano. Chyběla mu tam totiž očekávaná evangelní chudoba. Proto se vrátil domů, ale pak si uvědomil, že to bylo neuvážené a pokorně poprosil bratry v Acri o nové přijetí. Noviciát pak začal 8. 11. 1689 v Belvedere. V krátké době znovu podlehl pokušení svléknout hábit a odejít. Je považováno až za zázrak, že mu bylo dovoleno 12. 11. 1690 hábit obléknout potřetí.

Jak se dalo očekávat, na novice z Acrio znovu dolehly krize, ale prosil při nich o Boží pomoc. Se slovy: „Pomoz mi, Pane! Už to nevydržím, ” se obrátil k Ukřižovanému, dostal odpověď a zvítězil.

Řeholní jméno Angel de Acrio (Anděl z Acri) přijal se složením slibů 12. 11. 1691. Chtěl zůstat prostým laickým bratrem, ale z poslušnosti odešel studovat do konventů v Acri a Saracenu. Během let 1695–1700 dokončil studia v klášterech v Rossano, Corigliano Calabro a v Cassano Jonio, kde 10. 4. 1700 přijal kněžské svěcení.

Duchovním rádcem Angela byl otec Bonaventura z Rotondy a vedl ho na cestě askeze, kterou si zvolil k následování Krista. Angel začal působit jako kazatel v kostele sv. Jiřího Albánského, kde získal skvělou pověst a brzy se stal nejvyhledávanějším kazatelem Neapolského království. V letech 1702 až 1739 prošel celou Kalábrii a velkou část jižní Itálie. Je označován za charismatického kazatele konajícího zázraky. Vedle kazatelské činnosti hodně hodin trávil ve zpovědnici, ke které v zástupu přicházeli ti, k jejichž srdci promlouvalo Angelovo kázání. Ač vůči hříchům mluvil Angel z kazatelny velmi tvrdě, v postoji k hříšníkům, kteří se přicházeli vyzpovídat, oplýval milosrdnou láskou. Podle něj láska je schopna vyřešit i nejsložitější situace a nejlépe pomáhá přivádět všechny hříšníky do Boží náruče. Jeho prosté vyjadřování bylo srozumitelné každému.

Byl velice upřímný a s odhodlaností vystupoval proti všem formám násilí a vykořisťování. Snažil se o odstraňování sociální nespravedlnosti, vnášení pokoje do prostředí plného nenávisti. Díky tomu, že mezi jeho penitenty byli i vysoce postavené osoby, mohl vykonat na poli míru hodně dobrého. Charakteristika v Angelových životopisech upozorňuje na jeho charismatické dary zázraků, extází, proroctví, bilokací, uzdravování a čtení v lidských srdcích. Byl označen za apoštola Kalábrie a zemřel ve věku 70 let. Pohřbený byl v kapucínském klášterním kostele Panny Marie Andělské v Acri.

V letech 1745 a 1774 byla za velkého zájmu publikována jeho „Zbožná rozjímání o všech hodinách umučení našeho Pána Ježíše Krista.” Kauza k Angelovu blahořečení byla otevřena 27. 5. 1778, titul ctihodný mu přináležel od 17. 6. 1821 a 18. 12. 1825 papež Lev XII. jej prohlásil za blahoslaveného. Jeho ostatky byly až do beatifikace v kapucínském kostele Panny Marie Andělské v Acri. Pak mohly být vkládány do oltářů v jemu zasvěcených kostelích. Při stoletém výročí blahořečení byly Angelovy ostatky v urně ze stříbra přeneseny do chrámu (z r. 1896), který byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen bazilikou minor. Kanonizován byl 15. 10. 2017 papežem Františkem.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Marcellus, centurio (298); Claudius, Lupercius et Victorius (asi 303-304); Marcianus, ep. Syracusan (s. II.); Serapion, ep. Antiochen (asi 211); Eutropia (asi s. III.); Maximus, m. Cumis (asi 303); Germanus, ep. Capuan (asi 540); Gerardus, ep. Potentin (1122); Benevenuta Boiani (1292); Ioannes Slade (1583); Terentius Albertus O'Brien (1651); Angelus de Acrio (1739); Ioannes Michael Langevin (1793); Alexius Zaryckyj (1963)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský