Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-






blah. Bernard František de Hoyos Seña
Bernardo Francisco de Hoyos Seña

29. listopadu, připomínka
Postavení:kněz TJ
Úmrtí:1735

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Torrelobatonu ve Španělsku. Navštěvoval jezuitské školy a mimořádně brzy vstoupil do tohoto řádu. V období teologického studia byl doveden k úctě Nejsv. Srdce Ježíšova, byl od něj obdařen mystickými zážitky a stal se jeho apoštolem ve Španělsku. V roce 1735 přijal kněžské svěcení a téhož roku zemřel na onemocnění tyfem.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

LÁSKA ROSTE LÁSKOU JEŽÍŠE, JE-LI PŘIJÍMÁNA

Narodil se 21. 8. 1711 v Torrelobaton v provincii Valladolid ve Španělsku. V 10 letech nastoupil do školy jezuitů v Medina del Campo a v dalším roce přešel do jezuitské koleje ve Villa Garcia de Campos. Jeho otec zemřel, když mu bylo 13 let. Bernard byl velmi zbožný, poslušný a usiloval o ctnosti za pomoci častého přijímání eucharistie.

Už ve věku 14 let zde byl 11. 7. 1726 se souhlasem rodiny přijat do jezuitského noviciátu. Řeholní sliby složil v 17 letech a při nich měl mystický zážitek, který sám popsal. V Nejsvětější Svátosti viděl Ježíše jako soudce na trůnu, který mu přívětivě naslouchal. Následně po sv. přijímání uslyšel Kristův hlas: „Od dnešního dne se s tebou co nejúžeji spojuji skrze lásku, kterou k tobě mám.“ Tento zážitek byl velkou posilou jeho lásky k Ježíši a přípravou na Ježíšův záměr s ním.

Po jednoduchých slibech začal v Medina del Campo tříleté studium filosofie. Ve Valladolid na škole sv. Ambrože pokračoval studiem teologie. Zde v r. 1733 obdržel dopis od přítele Augustina Cadaveraze z Bilbau, kde byl knězem a profesorem gramatiky. Ten Bernarda žádal, aby v tamní knihovně našel knihu P. Josefa Gallifeta „De cultu Sacratissimi Cordis Iesu“ – o úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, a vypsal mu z ní úryvky pro přípravu kázání v oktávu Božího Těla. Při plnění prosby svému příteli byl textem mimořádně osloven a pocítil povolání zasvětit se Ježíšovu Srdci a přispívat k šíření úcty k němu.

Následující noc Bernard setrval v adoraci před eucharistií a Cadaverazovu prosbu chápal jako zvláštní milost vedoucí ho k užšímu přátelství s Ježíšem. Byl přesvědčen, že od něj obdržel podobnou milost jako sv. Markéta Marie Alacoque (pam. 16. 10.), které 27. 12. 1673 Ježíš v klášterní kapli řekl: „Mé Božské Srdce plane tak silnou láskou k lidem, že už nemůže v sobě zadržet plameny hořící lásky. Žádá si, aby se co nejvíce rozšířily tvým prostřednictvím, zasáhly všechny lidi a obohatily je svými poklady.“

Ve svých poznámkách popsal svůj mystický zážitek po svatém přijímání v těsné blízkosti svátku sv. Michaela takto: „Vnímal jsem po svém boku svatého archanděla, který mi řekl jak v celém Španělsku rozšiřovat úctu k Srdci Ježíšovu, a mnohem všestranněji v celém světě. Třebaže přijde den, kdy nastanou velmi obtížné nesnáze… dostaví se i těžkosti, při nichž však zakusíme jeho pomoc.“ Od té doby se Bernard stále cítil v blízkosti Ježíšova Srdce a mnoho osob, s nimiž se stýkal, přivedl k jeho uctívání. (pam. http://catholica.cz/index.php?id=5125)

Bernard mimo jiné popsal i svůj mystický zážitek, v němž uviděl Ježíšovo Srdce, které povzbuzovalo jeho duši a přikázalo mu, aby v jeho jménu podporoval ty, kteří začnou šířit tento kult. Jindy uslyšel Kristovo přání, aby v cestě pokračoval i jeho duchovní otec Jan z Loyoly, a také přislib milostí, kterými Ježíš obdařil i sv. Markétu.

Bernardovým úsilím a za finanční podpory z Říma údajně vyšla v roce 1734 kniha „Poklad skrytý v Nejsvětějším Srdci Ježíšově“. Bernard napsal stovky dopisů a další písemnosti, v nichž hovoří o Ježíšově Srdci.

Ve 23 letech, brzy potom, co začal Bernard studovat čtvrtý ročník teologie, požádal o výjimku, aby mohl obdržet svátost kněžství před splněním stanovené věkové hranice. Byl pak vysvěcen na jáhna a 2. 1. 1735 přijal kněžské svěcení. V kostele sv. Michaela a Juliána ve Valladolid měl 6. 1. primici. Brzy poté onemocněl tyfem a v témže roce po přijetí svátostí „na cestu“ zemřel.

V prvních čtyřech letech po smrti Bernarda de Hoyos sepsal jeho duchovní rádce P. Jan z Loyoly knihu „Život ctihodného a andělského chlapce P. Bernarda Františka Hoyos z Tovaryšstva Ježíšova“. V ní použil všechny Bernardovy poznámky a písemnosti.

Titul ctihodného Božího služebníka mu byl dán 12. 1. 1996 vyhláškou o hrdinských ctnostech od papeže Jana Pavla II.

Papež Benedikt XVI. 17. 1. 2009 schválil zázrak na jeho přímluvu, kterým bylo náhlé a trvalé uzdravení mladé Mercedes Cabezas z tyfu i se zmizením závažného nádoru, k němuž došlo 22. 4. 1936 v San Cristóbal de la Cuesta v provincii Salamanca.

Blahořečení Bernarda Františka de Hoyos se konalo 18. 4. 2010 na náměstí Colón ve Valladolid za předsednictví arcibiskupa Angela Amaty (SDB), prefekta Kongregace pro svatořečení z Vatikánu.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Ježíš každého z nás miluje nekonečně velkou láskou. Měli bychom to pochopit z toho, že za každého z nás se obětoval na kříži. Čeká naši odpověď, protože mu na každém z nás záleží. Na této odpovědi záleží i vlastní věčný život. Své myšlenky věnuji tomu, jaká by byla má odpověď, kdybych dnes musel zemřít.

Bože, Tys povolal blahoslaveného Bernarda de Hoyos za šiřitele lásky a úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu; prosíme Tě, dej, ať i my poznáme lásku Nejsvětějšího Srdce přesahující všechno poznání a dosáhneme plné míry Tvých darů. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Saturninus, ep. Tolosan. (asi 250); Saturninus Carthaginensis (asi 250); Philomenus, m. Ancyræ (s. III.); Illuminata (asi s. IV.); Radbodus (917); Eduardus Burden (1588); Georgius Errington, Gulielmus Gibson et Gulielmus Knight (1596); Dionysius a Nativitate (Petrus) Berthelot et Redemptus a Cruce (Thomas) Rodriguez (1638); Bernardo Francisco de Hoyos Seña (1735); Franciscus Antonius Fasani (1742); Maria Magdalena a Incarnatione Catharina Sordini (1824); Alaphridus Simón Colomina (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský