Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle


Jan Wauthier
Jan Wauthier

Josef Tien
Josef Tien

Jean-Baptiste Malo
Jean-Baptiste Malo

René Dubroux
René Dubroux

Louis (Ludvík) Leroy
Louis (Ludvík) Leroy

Michael Coquelet
Michael Coquelet

Josef Outhay Phongphumi
Josef Outhay Phongphumi

Noël Tenaud
Noël Tenaud

Vincenc Hénoret
Vincenc Hénoret

Marcel Denis
Marcel Denis

Lucien Galan
Lucien Galan

Thomas Khampheuane
Thomas Khampheuane

Josef Boissel
Josef Boissel

Luc Sy
Luc Sy

Mario Borzaga
Mario Borzaga

Thoj Xyooj Paj Lug
Thoj Xyooj Paj Lug




blah. Jan Wauthier, Josef Tien a 15 druhů
Ioannes Wauthier, Iosephus Tien et XV. socii

16. prosince, připomínka
Postavení:kněží a laici, mučedníci Laosu
Úmrtí:1967

ŽIVOTOPIS

Jedná se o skupinu prvních blahořečených mučedníků Laosu, kteří byli zabiti komunistickými milicemi. Uvedení misionáře o. Jana Wauthiera jako prvního souvisí s tím, že se jedná o den jeho úmrtí. Bylo však rozhodnuto, že tento den bude zároveň společnou připomínkou i ostatních 16 mučedníků. V čele celé této skupiny je uváděn o. Josef Tien, který je prvním umučeným domorodým knězem. Další jsou zde v pořadí dle data úmrtí, ve kterém je zvykem je připomínat.

Poslední dvojice se společným úmrtím tvoří výjimku, protože je udáváno, že byli papežem za blahoslavené prohlášeni v Římě už o den dříve vzhledem k tomu, že šlo o italského kněze. Avšak i tato dvojice byla ještě připojena k slavnostnímu vyhlášení mučedníků Laosu, které se konalo ve Vientiane 11. 12. 2016 za účasti kardinálů Orlanda Queveda OMI, arcibiskupa cotabatského z Filipín, a Angela Amata, prefekta Kongregace pro svatořečení z pověření papeže.

Kardinál Orlando v homílii vysvětlil důvod, proč tito mučedníci jsou hrdinové víry. Protože plně dali své životy do služby Pánu a služby svých bratří a sester. Vydali je ve službě pro víru. „V reakci na Boží milosrdenství dalo své životy pro Ježíše“ těchto 17 služebníků navždy zapsaných v análech církve Laosu:

Diecézní kněz z Laosu, 5 kněží z pařížského sdružení zahraničních misií a 6 kněží kongregace Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné (OMI) a 5 laiků ve službě evangeliu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

„VĚŘILI A MLUVILI O JEŽÍŠI NEJEN SLOVY, ALE I ŽIVOTY“

Toto o nich řekl kard. Orlando Queveda při beatifikační homilii. Tím je dal do souvislosti s výrokem apoštola Pavla: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ,Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil´, věříme i my, a proto také mluvíme.“ (2Kor 4,13) Můžeme v tom vidět odkaz i výzvu k následování v důvěře, s níž je v lásce možné všechno.

Jan Wauthier se narodil 22. 3. 1926 ve Fourmies v diecézi Cambrai v departementu Nord v severní oblasti Francie. Ve 14 letech s rodiči uprchl před německou invazí na jihozápad Francie do Sainte-Livrade v departementu Lot-et-Garonne. Střední školu navštěvoval v Montaigne od ledena 1941 do června 1944. Odešel pak do kláštera oblátů Panny Marie Neposkvrněné v Pontmain, kde v listopadu 1944 začal noviciát. Po roce složil první sliby a odešel na dva roky studovat filozofii do La Brosse-Montceaux a odtud do kláštera Solignac v Haute-Vienne. Dále nastoupil vojenskou službu jako výsadkář. Po návratu do kláštera Solignac absolvoval čtyři roky teologie. V té době, 8. 12. 1949, složil věčné sliby. Kněžské svěcení přijal 17. 2.1952 v chrámu opatství OMI a brzy se dočkal splnění touhy, kterou prý měl od dětství - přinést evangelium do Laosu. S fyzickou zdatností ověřenou u výsadkářů byl však připraven přijmout misijní poslání i kdekoliv jinde.

Do Laosu dorazil 26. 10. 1952 a začal pracovat mezi nejchudšími obyvateli etnické skupiny Khmu. Své vesničany povzbudil k přesunutí do Khang Si, kde jim z bambusů zřídil vodovodní systém a tak mohli mít větší úrodu na rýžových polích. V lednu 1961 se však objevily určité hrozby, pro které byl otec Jan Wauthier z této oblasti odvolán do Pakse. Zde, na jihu Laosu, působil od října 1961 do prosince 1963 v semináři.

Potom se vrátil mezi Khmu, ale častěji pobýval ve Vientiane, kde se především podílel na formování katechetů. Ti byli posíláni do horských vesnic mezi uprchlíky, které válka vyhnala z jejich domovů. Žili v těžkých podmínkách a nejistotě pro útoky, miny podél cest a trpěli i nedostatkem léků. V Hin Tang čekal otce Jana náročný úkol spravedlivého rozdělování humanitární pomoci. Vždy i v dobách neštěstí se vyskytují vykořisťovatelé, kteří chtějí jen získávat pro sebe. Ti byli s Janovou poctivostí nespokojeni a dalo se předpokládat, že jeho život bude ohrožen. Byl zabit v pozdních večerních hodinách 16. 12. při vyvolání paniky z předstíraného útoku na vesnici Ban Na (v provincii Xienghoang), kde měl katechumeny. Předně chtěl chránit dvě děti, které s ním byly. Když šel obhlížet situaci, byl zastřelen. Děti ještě slyšely pokyn „zastřelte kněze!“ Potom ho zasáhla střela do spodní části krku a další tři do hrudi. Jeho tělo bylo v dalších dnech přepraveno do Vientiane, kde byl pohřben na laoském katolickém hřbitově.

Josef Tien (zvaný též Thao Tien), který zemřel 2. 6.1954 v Ban Talang v laoské provincii Houaphan.

Narodil se 5. 12. 1918 v Ban Ten v Muang Xôi v provincii Houaphan. V jedenácti letech se prý přihlásil na katechetickou školu v Huu Le v provincii Thanh Hoa ve Vietnamu. V té době patřila k Apoštolskému vikariátu Phat Diem. Na škole byl vynikajícím studentem a v roce 1937 byl přijat v malém semináři, kde studoval latinu a francouzštinu. Ve studiu vytrval a od roku 1942 byl po 4 roky žákem velkého semináře otců Sulpicians v Hanoji. Velmi ho trápila japonské okupace Indočíny (1946). Válka způsobila uzavření semináře, zatýkání a deportaci představených. Josef Tien byl nucen vrátit se do Laosu pěšky, u města Thanh Hoa se musel oholit.

Dostudoval v Saigonu, odkud si ho spolužáci pamatovali jako velmi laskavého a odhodlaného pro misijní práci v Laosu. Kněžské svěcení přijal 6. 6. 1949 v Hanoji. Z důvodu politické situace nebyl obřad v katedrále veřejný. Josef Tien byl zároveň jako misionář pověřen posláním v Sam Neua v Laosu. K milovaným lidem tohoto kraje se dostal 1. 10. 1949, ale už v listopadu se v této oblasti objevili partyzáni. V zemi zůstal se souhlasem svých nadřízených. Se zklidněním situace začal reorganizovat a spravovat školu v Muang Soi, asi 80 km od Sam Neua. Žil chudě a za stálé politické nejistoty, ale to podstatné bylo, že lidé v hojném počtu přicházeli tomuto misionáři naslouchat a milovali ho.

O vánocích 1952 komunističtí partyzáni podporováni Việt Minh (vietnamské levicové hnutí) velmi zintenzivnili svou činnost. Mimo o. Josefa využili pracovníci misie možnost evakuace. Josef Tien byl připraven dát svůj život za své laoské bratry a zůstal na svém místě v Sam Neua. Na začátku června 1953 byl o. Josef Tien zatčen místní milicí a předveden před jejich tzv. lidový soud. Byl odsouzen k deportaci do tábora pro „převýchovu“ a izolován v táboře Ban Talang. Zde na něj naléhali, aby porušil svůj slib celibátu s mladou, osmnáctiletou dívku z táborové kuchyně. On ji odmítl údajně slovy o svém svazku s Ježíšem Kristem, a že se proto s dívkou neožení. V zápětí mu bylo řečeno, že v tom případě jeho život skončí. Otec Josef Tien však zůstal pevný ve své věrnosti a posiloval se myšlenkami na utrpení Krista, který se obětoval z lásky. Čtyři strážci ho 2. 6. 1954 odvedli svázaného z tábora na hřbitov, tam ho přivázali ke grapefruitovému stromu a pěti výstřely popravili. Bylo mu 35 let.

Jean-Baptiste (Jan) Malo zemřel 28. 3. 1954 ve Vĩnh Hội v okrese Vũ Quang v provincii Hà Tĩnh ve Vietnamu.

Narodil se 2. 6. 1899 v La Grigonnais v diecézi Nantes v severní Francii do zemědělské rodiny. Ve 29 letech vstoupil do semináře Pařížské zahraniční misijní společnosti.

Byl vysvěcen na kněze dne 1. 7. 1934 a potom poslán na misie Lanlong v provincii Guizhou Anlong v jihozápadní části Číny. V hornaté oblasti při hranicích této provincie panovala velká nejistota, ale o. Jan Malo zde i přes velké obtíže navštěvoval obce věřících, kde kněze neviděli 15 až 20 let. V kraji založil čtyři nové školy, ale po příchodu komunistické armády byl zatčen, souzen a v roce 1951 zesláblý nemocí vyhoštěn z Číny.

Na novou misi do Thakhek v Laosu nastoupil 27. 11. 1952. O vánocích roku 1953 přišli do regionu vojáci Việt Minh a francouzská armáda evakuovala misionáře do Pakse na jihu země. Otec Jan Malo s apoštolským prefektem a několika křesťany byli 15. 2. 1954 přepadeni a odváděni do velice vzdáleného komunistického výchovného tábora. Otec Jan Malo z důvodu onemocnění nebyl schopen požívat starou rýži, jedinou stravu vězňů na této cestě, a strážci mu nedovolili ani malý odpočinek. Zcela vyčerpán nabídl svůj život Bohu a 28. 3. 1954 u Sau či Vĩnh Hội ve vietnamské provincii Hà Tĩnh zemřel. V této odlehlé oblasti byl také pohřben.

René Dubroux zemřel 19. 12. 1959 v Palay v provincii Champasak.

Narodil se 28. 11. 1914 v Haroué v departementu Meurthe-et-Moselle ve Francii jako čtvrtý ze šesti dětí Julese Dubrouxe. Po studiích od roku 1933 v semináři Saint-Die přijal 8. 1. 1939 kněžské svěcení a byl ustanoven vikářem ve farnosti sv. Petra Fouriera v Chantraine. Odtud byl povolán do vojenské služby a v Sarrebourgu se jako vojenský kaplan údajně dostal na nějakou dobu do zajetí. Za statečnost obdržel vojenské vyznamenání „Croix de guerre“ (válečný kříž). Vrátil se mezi mládež do Chantraine, ale 30. 10. 1943 byl již přijat do pařížského sdružení zahraničních misií. Brzy potom byl poslán na dva roky jako vojenský kaplan do Indočíny. V roce 1948 nastoupil do Thakhek v Laosu, kde mu byl svěřen rozvoj misií v Namdiku až do roku 1954. Následně od července do září příštího roku pobýval na zdravotní dovolené ve Francii.

V roce 1957 mu bylo svěřeno misijní působení na okrese Nong Khen severně od Pakse. Jednalo se o nebezpečnou oblast v držení komunistických povstalců z Pathet Lao. V oblasti působil mezi etnickými menšinami. Před komunisty ještě varoval katechety, ale někdo ho zradil. V domku postaveném na kůlech, který sloužil za kapli i k bydlení (12 km od Nong Sim a 30 od Pakse), byl v pozdním sobotním večeru 19. 12. 1959 při rozhovoru s jedním katechetou zastřelen dvěma ranami z blízka. Zemřel pro lásku k věřícímu obyvatelstvu a v pondělí byl pohřben v Pakse. Po několika měsících ho přišel nahradit otec Lucien Galan.

Louis (Ludvík) Leroy zemřel 18. 4. 1961 v Ban Pha v provincii Xienghoang.

Narodil se 8. 10. 1923 v Ducey v departementu Manche ve Francii. V rodině pracující na farmě byl nejstarší ze čtyř synů, proto po základní škole ve Villiers-le-Pre pracoval na polích s rodiči až do vojny. Z té se vrátil ve 22 letech s touhou po dalším studiu a úvahami o vstupu k oblátům. Ve 25 letech se v La Brosse-Montceaux stal jedním z nich. Studia filosofie a teologie absolvoval v Solignac a 4. 7. 1954 byl v místním opatství vysvěcen na kněze. V dalším roce byl poslán do Laosu, kam se prý dostal v listopadu 1955. Od roku 1957 působil v oblasti Ban Pha. Neúnavně zde navštěvoval horské vesnice a udává se, že za rok nachodil s batohem nejméně 3000 km.

Psal, že přes všechny obtíže práce v této oblasti je zde velmi šťastný a že pouze misionář pochopí milost všemohoucího Boha, kterou může přenášet na duše. Uprostřed modlitby za svou chudou církev se 18. 4. 1961 u něj objevili partyzánští vojáci. Podle vesničanů žádal, aby směl jít v sutaně s křížem a breviářem pod paží. Odcházel s nimi bos do lesa, odkud se po chvíli ozvalo několik výstřelů. Sen z rodné Francie, že podá svědectví o Kristu a to i mučednictvím, se Louisovi Leroy právě naplnil. Ještě mu nebylo ani 38 let.

Michael Coquelet zemřel 20. 4. 1961 v Sop Xieng v provincii Xienghoang.

Narodil se 18. 8. 1931 ve Wignehies v departementu Nord ve Francii. Vyrůstal ale v Puiseaux a od roku 1942 navštěvoval v Pithiviers (18 km od domova) katolickou školu sv. Řehoře. V roce 1945 přešel do arcibiskupského menšího semináře sv. Michaela v Solesmes v diecézi v Cambrai. V roce 1948 začal noviciát u oblátů v La Brosse-Montceaux. Po roce zde složil časné sliby a začal filozofické a teologické studium v Solignac. V lednu 1952 je z důvodu povinné vojenské služby, při které byl v Alžírsku, musel přerušit. Vrátil se v červenci 1953. V následujícím roce složil věčné sliby a v roce 1956 přijal v solignackém opatství kněžské svěcení. V té době napsal do Říma generálovi řádu žádost o vyslání do misií, nejraději do Laosu. Bylo mu vyhověno s nástupem v dubnu 1957, přičemž měl asi rok vyučovat francouzštinu v semináři v Pakse, na jihu Laosu. Zde se zdokonaloval v jazyku, kterým se mluví v této zemi. V prosinci 1958 byl poslán do Xienghoang a odtud do chudé vesnice Ban Pha, kde žili hlavně příslušníci etnické skupiny Khmu. Vedle jejich řeči měl pak zapotřebí učit se i dialektu Thai Dam. Přišel sloužit nedávno pokřtěným a uvědomoval si potřebu kněze pro jejich další život. Slyšel pak, že někteří novokřtěnci v těžké době uvažovali i o mučednictví.

V roce 1961 byl o. Michael Coquelet převelen do Phon Pheng a k Tha Vieng v provincii Xienghoang, kde měl na starosti růst církve v oblasti kolem Nam Say a Tha Vieng. Když v pondělí 17. 4. 1961 jel z Phon Pheng navštívit nemocné do Ban Nam Pan, měl dále jet do Houey Nhèng, kam už prý nedorazil. Podle některých svědectví vojáci u této obce nakládali jeho kolo. Podle dalších svědectví Michaela milicionáři 20. 4. na silnici u Ban Sop Xieng zastřelili a jeho tělo vhodili do řeky. Mezi Khmu na něj zůstaly vzpomínky, jak chodil v černé kutně s velkým křížem a knihou přes vesnici a modlil se. Také to, že když měl nohy pobodané hmyzem a šel proto bos, věnoval své boty jednomu Khmu, podávajícímu později o něm svědectví.

Josef Outhay Phongphumi zemřel 27. 4. 1961 v Muang Phalane v provincii Savannakhet.

Narodil se v roce 1933 v Kham Koem u provinčního města Nakhon Phanom v Thajsku. Byl desátým dítětem ve zbožné rodině, kde se narodilo ještě dalších 12 dětí, ale většina zemřela už v dětství. V rodné obci Josefa, který byl inteligentní, pozorný a zbožný působil od roku 1934 o. Noël Tenaud. Ten se domluvil s rodiči a Josef byl ve 12 letech poslán do malého semináře v Bang Nok Khuek (při Bang Khonthi) u Ratchaburi v Thajsku. Pravděpodobně z rodinných důvodů po jeho ukončení nepřešel do dalšího semináře.

V 19 letech se 17. 2. 1953 oženil, brzy se těšil na dítě, ale žena mu zemřela při porodu a dcerka o tři měsíce později. V dalším roce o. Noël přišel navštívit své bývalé farníky a pozval Josefa Outhay, aby ho následoval jako katecheta do Laosu poté, co by si doplnil vzdělání v thajském Sriracha. Josef tuto nabídku po domluvě s rodinou přijal. Otci Tenaudovi pomáhal při evangelizačních cestách, které oba konali s vědomím, že na nich riskují své životy. Údajně poslední místo společného pobytu bylo Tchepone (Xepon). Odtud se vraceli do údolí s řekou. Podle svědectví šli s hluchoněmým chlapcem. U Muang Phalane (Phin) byl o. Tenaud od pronásledovatelů zraněn na noze a Josef Outhay střelen do krku. Údajně zde zemřel 27. dubna ve věku 28 let.

Noël Tenaud zemřel 27. 4. 1961 v Muang Phalane v provincii Savannakhet.

Narodil se 11.11.1904 v Rocheservière poblíž Nantes v departementu Vendée ve Francii. Středoškolské vzdělání získal v menším semináři v Chavagnes-en-Paillers vzdáleném 23 km. V roce 1924 přešel do kněžského semináře v Lucon a roku 1928 do semináře pařížského sdružení zahraničních misií. Kněžské svěcení přijal 29. 6. 1931 a 7. 9. měl potvrzení do misie v Laosu. Od roku 1932 do 1934 byl v Tharae a potom byl poslán k věřícím v Kham Koem. V listopadu 1940 byl kvůli náboženskému pronásledování evakuován s dalšími francouzskými misionáři za řeku Mekong. Dalším jeho misijním působištěm byl Nam Tok, ale před koncem druhé světové války musel ještě na rok do exilu. Po návratu do Laosu byl poslán ke křesťanské komunitě Pongkiou v provincii Khammouan. V letech 1947-48 byl přes rok na dovolené ve Francii. Působil pak v Laosu jako zástupce vikáře a dále zástupce prefekta v nově zřízené prefektuře v Thakhek. V únoru 1954 měl být ve skupině deportované do Vietnamu, ale na rozdíl od o. Jana Malo, který v ní byl umučen, o. Tenaud byl zachráněn. V témže roce se stavil u bývalých farníků v Kham Koem a domluvil se s Josefem Outhay, aby si doplnil vzdělání v thajském Sriracha a pak ho doprovázel jako katecheta.

V červnu 1958 byl o. Tenaud ještě na jedné návštěvě rodné Francie. Po návratu na základnu Savannakhet, zřejmě už s Josefem Outhay, odešel evangelizovat blíže k hranicím s Vietnamem, kde ještě křesťané nebyli. Partyzáni v kraji se k němu chovali tak, že se domníval, že z jejich strany mu nebezpečí nehrozí, ale šlo o léčku. V dubnu 1961, když podle svědectví šel s katechetou Josefem a s hluchoněmým chlapcem, bylo na ně u Muang Phalane (Phin) stříleno. Otec Tenaud byl zraněn na noze a Josef Outhay střelen do krku a na místě zemřel. Otec Tenaud byl údajně ještě někam odvezen, ale téhož dne také zabit. Bylo mu 57 let.

Vincenc L'Hénoret zemřel 11. 5. 1961 v Ban Ban v provincii Xienghoang.

Narodil se 12. 3. 1921 v Pont-l'Abbé v departementu Finistère ve Francii. Měl celkem 13 sourozenců. Základní vzdělání získal doma a v letech 1933 až 1940 pokračoval ve studiu na škole oblátů v Pontmain. S jeho ukončením začal noviciát a po roce složil časné sliby. Potom začal filosofické a teologické studium na řádové škole OMI v La Brosse-Montceaux. Zde 24. 7. 1944 prožil obsazení školy Wehrmachtem a byl svědkem zastřelení pěti oblátů obviněných z členství v hnutí odporu, které okupanti po mučení zastřelili před zraky všech. Vincent L'Hénoret zde byl zatčen s dalšími řeholníky OMI a deportován do koncentračního tábora v Royallieu u Compiègne, kde byli do konce srpna a po osvobození Francie se mohli vrátit. Kněžské svěcení přijal v roce 1946 a v srpnu 1947 cestoval do Laosu, aby jako misionář působil v oblasti kolem řeky Mekong.

Z Pakse byl poslán do 25 km vzdáleného Kengsadok, kde se učil jazyku a seznamoval se s kulturou národa, kterému přišel hlásat evangelium. Nejdelší dobu kněžského života působil v Nong Buoa, kde měl asi 400 katolíků. V listopadu 1957 byl poslán do oblasti Xienghoang a žil v Ban Ban, které je dnes součástí Muang Kham. Den před Nanebevstoupením Páně měl o. Vincenc L'Hénoret úředně povolenou návštěvu v 5 km vzdáleném Ban Na Thoum, kam vyjel na kole. Mezi obcemi ho zastavila partyzánská hlídka v uniformě, zkontrolovala jeho povolení a nechala ho nasednout na kolo. Potom, podle svědectví jedné ženy pracující nedaleko, začali uniformovaní muži do o. Vincence střílet. Mrtvého jej odtáhli ze silnice do příkopu. Bylo mu 40 let.

Marcel Denis zemřel 31. 7. 1961 v oblasti Kham v okrese Nhommalath v provincii Khammouan.

Narodil se 8. 7. 1919 v Alençon v departementu Orne ve Francii. V rodném městě později nastoupil do diecézního semináře. V roce 1939 musel narukovat do francouzské armády. Za války byl zraněn a před pokračováním studia ho čekala dlouhá rekonvalescence. V té době ho přitahovalo povolání v misiích. Nastoupil proto 1. 10. 1942 do semináře pařížského sdružení zahraničních misií. Kněžské svěcení přijal 22. 4. 1945 a primiční mši sv. slavil následující den v kryptě mučedníků semináře. Z Marseille se s dalšími 17 misionáři vydal 23. 3. 1946 do misií v Laosu. Od 5. června do ledna 1948 byl v Thakhek, kde se mimo jiné učil místní jazyk. Poté začala jeho misijní činnost v Dong Makba a od roku 1952 působil v širší oblasti Maha Maha Phom a Sai. Hodně času strávil evangelizací vesnic a v horské oblasti věnoval péči také malomocným. V dubnu 1961 se v oblasti objevili komunističtí partyzáni. Otec Marcel chtěl chránit zvláště své spolupracovníky a děti. Dne 17. 4. se proto vydal navštívit místo jejich vzdělávání, pre-seminář v Thakhek. Odtud šel za dalšími, zvláště do obce Phon Sa-at. Pak ho v Mahā Phom zatkli partyzáni a odvezli východním směrem. Už se více neobjevil. Po prohlášení za nezvěstného se došlo k závěru, že byl zabit v okrese Nhommalath v provincii Khammouan a den prohlášeného úmrtí je bez záruky.

Lucien Galan zemřel s katechetou Tomášem 12. 5. 1968 v Houey Makchan v okrese Paksong v provincii Champasak.

Narodil se 9. 12. 1921 v osadě Moissétie u Golinhac v departementu Aveyron ve Francii. Po středoškolském a dalším vzdělání nastoupil v roce 1942 do semináře v Rodez a od roku 1946 pokračoval v semináři pařížského sdružení zahraničních misií na Rue du Bac v Paříži. Zde 29. 6. 1948 ve věku 26 let přijal kněžské svěcení. Byl vybrán do misie v S'-čchuanu Xichang v Číně, kam odcestoval v prosinci 1948 a dorazil 31. 3. 1949 na koni. V té době byla země zmítána revolučními boji a do roka se komunisté ujali moci. Křesťané začali být sledováni a pronásledováni. V listopadu 1950, po návratu od křesťanských vesničanů byl o. Galan zatčen, z moci místních úřadů uvězněn a po výsleších vypovězen z Číny. Odjel do britské kolonie Hong Kongu a od začátku roku 1952 pobýval v sanatoriu pro zahraniční misie. Po několika měsících byl poslán do Laosu. Zde začínal v Nason u Paksong a ke konci roku 1953 nastoupil mezi Khmu do oblasti Bolaven Platea.

V únoru 1960 byl o. Lucien Galan poslán do Palay v provincii Champasak, aby tam nahradil zastřeleného o. Reného Dubroux. Na další místo ovládané komunistickými povstalci z Pathet Lao byl prý poslán v roce 1962. Od června 1967 působil v Pakse. Dne 11. 5. 1968 Lucien Galan navštívil obec Nong Nong, kde měl za druhého kněze sloužit mši svatou a zajistit katechismus. Vracel se autem druhý den v neděli v doprovodu dvou studentů katechetické školy, z nichž jeden byl Tomáš. Přibližně 15 km od Paksong na jejich vozidlo zaútočili vietnamsky mluvící vojáci. Zraněného otce Luciena odtáhli o kus dál, zatímco Tomáše zastřelili na místě a jeho kamarád Khamdi unikl se zraněním na noze. Ještě slyšel výstřely, kterými byl misionář zabit. Jeho pohřeb se konal ve středu 15. 5. v paksongském chrámu.

Thomas (Tomáš) Khampheuane Inthirath zemřel s o. Lucienem Galanem 12. 5.1968 v Houey Makchan v okrese Paksong v provincii Champasak.

Narodil se v květnu 1952 v Nong Sim v provincii Champasak v Laosu. Jeho otec podobně jako otcův tchán byl katechetou a dostal se za to do vězení. To však syna Tomáše neodradilo, a když mu v 15 letech misionář o. Lucien Galan řekl, že by mohl na katechetickou školu do Paksong, s radostí souhlasil. Z Paksong odešel 11. 5. 1968 s kamarádem Khamdi do Nong Nong kvůli katechezi a mši svaté. Druhý den se vraceli doprovázejíce o. Luciena a asi 15 km od Paksong je přepadli vietnamsky mluvící vojáci. Tomáše zastřelili na místě, zraněného misionáře odtáhli k zabití o kus dál a kamarád Khamdi zraněn na noze slyšel výstřely, ale zachránil se.

Josef Boissel zemřel 5. 7. 1969 v Hat I-ET v provincii Bolikhamxay.

Narodil se 20. 12. 1909 v osadě La Tiolaiv u Le Loroux v departementu Ille-et-Vilaine ve Francii do rodiny chudých bretaňských rolníků. Ve 14 letech začal studium v juniorátu oblátů v Jersey. V té době mu zemřel otec. Po dokončení středoškolského vzdělání začal noviciát na francouzském ostrově Berder v Morbihan a potom díky své inteligenci mohl pokračovat studiem filozofie v belgickém semináři v Lutychu (Liège). Teologii dokončil v La Brosse-Montceaux ve Francii. Věčné sliby složil 29. 9. 1935 v Montereau a kněžské svěcení přijal 26. 5. 1938. V dalším roce byl poslán do Laosu a snad už v říjnu byl na misijní stanici v Nong Het v provincii Xienghoang. Zde, poblíž vietnamských hranic, byla evangelizace na začátku. V březnu 1945 vstoupilo japonské vojsko do Laosu a na začátku června se o. Josef Boissel dostal se dvěma druhy do zajetí. Byli dopraveni do Vinh ve Vietnamu, ale v dalším roce se vrátili do Laosu, aby v Nong Het pokračovali. Svoji stanici našli zničenou a pustili se tedy do budování nové.

Živobytí bylo v té době natolik nejisté, že se otec Josef sám pustil do pěstování rýže, aby v tomto chudém kraji vydrželi. V roce 1948 byl pro zhoršený zdravotní stav na dovolené ve Francii u rodiny v Loroux. Po návratu do Laosu se snažil o výchovu katechumenů i mezi Khmu. Do listopadu 1957 žil v Ban Pha, kam ho v té době přišel vystřídat druhý misionář Louis Leroy, který v této vesnici za necelého tři a půl roku, 18. 4., byl zabit.

Josef Boissel se v listopadu 1957 natrvalo rozloučil nejen z Ban Pha, ale i s celou provincií Xienghoang a nastoupil na další dovolenou ve Francii. Z rodiny již žila jen sestra Viktorie, a tak o. Josef s o. Louaisil, který se staral o rodnou farnost, začal uskutečňovat pouť, po které toužilo jeho srdce. Autem spolu cestovali po poutních místech Evropy a většinou spali ve stanech. Stavili se též u oblátů v Solignac, navštívili Lurdy, Ars, Řím a další místa.

Po návratu do Laosu o. Josef s novým elánem začal další a poslední etapu misionářské činnosti v okrese Pakse, kde vystřídal více míst poblíž řeky Mekong, počínaje obcí Nong Veng. V roce 1963 se usadil 4 km od Pakse, potom byl ve 40 km vzdáleném Pak Kading a na dalších místech.

Obraz z jeho dobrodružného života vykresluje jeden svědek slovy: „Jednoho dne partyzáni postoupili do blízkosti jeho vesnice. Uprchl na koni, v jedné ruce držel uzdu a ve druhé ciborium s Eucharistií“.

Vynikal velkorysostí, obětavostí s úžasnou láskou zvláště k nemocným a starým lidem. Velice rád sloužil druhým a byl k nim velice ohleduplný. Někdy i na úkor svého nemocného žaludku, neboť aby nezarmoutil, nedokázal odmítnout „pro něj překořeněnou“ rýži. Uměl se smát, vykládat neobvyklé příběhy a všechno dělat pro druhé nebo kvůli nim.

Každou sobotu odpoledne se otec Josef vydával sloužit v jednom směru od svého bydliště a v neděli ve druhém. Brával s sebou dva pomocníky, aby mu pomáhali s péčí o nemocné a při bohoslužbách. Jedním z nich byl katecheta André Van, další je uváděn jako Thérèse. Desetileté děvče jednoho z nich se snažilo ukrýt do terénního vozidla, kterým se chystali odjet. Neušlo však pozornosti o. Josefa, který společnou cestu s ní hned striktně zakázal, protože si byl vědom rizika, kterému se vystavují. Řekl: „Já kněz i vy dva obláti jsme dali své životy Pánu. Pro nás je umírání, bez ohledu na cokoliv, odevzdáváním života Pánu. Ale…“ Jejich cesta pokračovala 25 km od Pakse podél řeky Nam San. Otec se chtěl dostat do Hat I-ET, kde již déle nebyl. Po cestě je prý provázela myšlenka: „Nesmíme se bát zemřít. Dali jsme svůj život Pánu.“ Kolem dva a půl km před cílem uslyšeli střelbu. Střely jim prorazily pneumatiky. Thérèse dostal zásahy jen do ruky, ale jeho kamarád, stejně jako otec Josef Boissel, přímo do hlavy. Thérèse zůstal na živu i po té, co se muži s červenou vlajkou pomocí granátů postarali o výbuch vozidla. Utrpěl prý však poškození mozku. – Přes závěrečné drama jde zde o příběh lásky, která neumírá, protože přechází do věčnosti a pokračuje v Božím království.

Luc Sy zemřel 7.3.1970 s Maisam Pho Inpèng v Den Din v provincii Vientiane.

Narodil se v roce 1938 v Ban Pha Hok v provincii Xienghoang v Laosu do rodiny Khmu (etnická skupina). Svátost křtu přijal s mnoha dalšími obyvateli obce 28. 10. 1951 a při něm dostal jméno Luc (Lukáš) Maria. V letech 1953-57 studoval v menším semináři v Pakse. V roce 1958 začal vyučovat na státní škole a zároveň pomáhat misionáři Janovi Wauthier OMI. V roce 1961 nastoupil vojenskou službu. Přes všechny těžkosti související s tímto povoláním v době mnohých nepokojů v zemi zůstal dobrým křesťanem až do svého propuštění po šesti letech z důvodu zranění. V Nong Sim (Ban Nongsim) poblíž Pakse potom začal působit jako katecheta. Oženil se prý s mladou katolickou vdovou se dvěma dětmi a narodila se mu dcera. Když se dozvěděl o smrti o. Jana Wauthiera, začal toužit po větším šíření evangelia mezi dalšími Khmu. Zvláště v polovině prosince 1967 byl v myšlenkách s těmi, kteří prchali ze svých vesnic kvůli válce.

V roce 1969 se kvůli svému dalšímu studiu obrátil na Pastorační středisko ve Vientiane. Po studiu mu byla 26. 1. 1970 biskupem svěřena péče o uprchlíky v oblasti Vang Vieng. V krátké době zde udělal obdivuhodnou práci mezi nimi. Při spolupráci s jáhnem Louisem Maria Ling z institutu Voluntas Dei, který se později stal prelátem laoské etnické skupiny Khmu, přišel jim 4. 3. pomáhat katecheta Maisam Pho Inpèng. O tři dny později došlo v Den Din k jejich přepadení, při kterém byli oba katecheté Luc i Pho Inpèng zabiti.

Maisam Pho Inpèng zemřel 7.3.1970 s Luc Sy v Den Din v provincii Vientiane.

Narodil se v roce 1934 v Sam Neua v provincii Houaphan. Hlásáním evangelia byl osloven až asi ve 25 letech. V době útoku komunistických partyzánů musel v říjnu 1960 nastoupit do armády, kde se pro něj počítalo s hodností kapitána. Pro svoji mírumilovnost a poznání evangelia, jakmile měl možnost volby, z armády odešel a brzy se oženil. S manželkou se vydal do Huay Phong v provincii Vang Vieng a v tomto kraji se oba dali pokřtít. Pho Inpèng, ač byl jen laik, se pro své vzdělání stal uznávaným vůdcem malé křesťanské komunity, v níž převažovali katechumeni. Za nepřítomnosti misionáře a katechety vedl modlitby a učil děti. Začátkem března 1970 byl vyzván k pomoci katechetovi Luc Sy a jáhnovi z institutu Voluntas Dei. Přišel za nimi 4. 3. a 7. 3. je napadli komunističtí partyzáni, kteří ho zasáhli kulkou do čela a zastřelili také druhého katechetu. Oba byli blahořečeni s dalšími 15 mučedníky 11. 12. 2016 ve Vientiane v Laosu.

Mario (Márius) Borzaga (OMI) zemřel asi 25. 4. 1960 v Kiukatiam v provincii Luang Prabang.

Narodil se 27. 8. 1932 v Trentu v Itálii. Od 11 let byl v diecézním semináři Minor, odkud později přešel do kněžského semináře. Ve 20 letech vstoupil do kongregace Oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Zde v Ripalimosani 21. 11. 1953 složil první řeholní sliby, po kterých pokračoval ve studiu teologie v San Giorgio Canavese v provincii Turín. Věčné sliby složil 21. 11. 1956 a kněžské svěcení přijal 24. 2. 1957 v Turíně.

Na začátku července se rozhodlo o jeho cestě do Laosu. Na cestu se vydal 31. 10. přes Neapol, odkud pokračoval s první skupinou italských oblátů k Laosu jako nejmladší z nich. Po měsíci cesty se v Paksane začal učit místní jazyky včetně etnické skupiny Hmongů a zvykům těchto obyvatel.

Od prosince 1958 působil v Kiukatiam (či Kiu Kacham) v provincii Luang Prabang. Zde s nadšením sloužil lidem, navštěvoval rodiny, léčil nemocné, připravoval ke svátostem a začal s přípravou mladých katechetů.

V neděli 24. 4. 1960 byl požádán o návštěvu velmi vzdálené obce. Druhého dne se vydal z Kiukatiam v doprovodu katechety Thoj Xyooj Paj Luga západním směrem za Mekong. Po jaké době je zastavila komunistická hlídka a zabila, není jisté. Už se ani jeden z nich nevrátil.

Thoj Xyooj Paj Lug (Pavel) zemřel asi 25. 4. 1960 poblíž Kiukatiam v provincii Luang Prabang.

Pocházel z rodiny Hmongů v Kiukatiam, kde se narodil v roce 1941 a v 16 letech, 8. 12. 1957, byl pokřtěn. Kolem vánoc už se stal studentem katechetického kurzu v semináři v Paksane, odkud se vrátil po roce. Pro nedostatek vzdělanějších katechetů byl požádán, aby v dubnu 1959 šel seznamovat s křesťanským náboženstvím obyvatele Na Vang v provincii Luang Namtha. Vypomáhal otci Luigi Sionu a velmi se osvědčil. Slova a příklad života tohoto katechety byly příčinou mnoha konverzí ke křesťanské víře. V prosinci 1959 odešel ještě na nějakou dobu do katechetického kurzu v nové škole v Luang Prabang. Odtud se vrátil do rodné obce. S misionářem Máriem Borzagou společně odešeli 25. 4. 1960 západním směrem za Mekong. Při přepadení, podle jednoho údajného svědka, se snažil chránit před smrtí misionáře, ale oba skončili ve společném hrobě, který se nepodařilo objevit.

Italský kněz Mario Borzaga a jeho pomocník, katecheta Thoj Xyooj Paj Lug (Pavel), byli prohlášeni za blahoslavené papežem Františkem v sobotu 10. 12. 2016 v Římě. Beatifikační slavnost v Laosu (ve Vientiane) se konala následující den s vyhlášením všech 17 mučedníků za účasti kard. Angela Amata z římské Kongregace pro svatořečení a kard. Orlanda Queveda OMI z Filipín, který byl pověřen přednesem beatifikační homilie.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Papež František tyto mučedníky nazval „hrdinskými svědky Pána Ježíše a jeho evangelia míru, spravedlnosti a usmíření“. My všichni jsme také povoláni svým životem podávat svědectví křesťanské víry, svědectví Kristovy lásky a evangelia přepsaného do života. Tato výzva mně má sloužit nejen k zamyšlení, ale i k většímu snažení žít s Pánem Ježíšem.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys dával laoským mučedníkům sílu, aby s radostí hlásali pravdy evangelia a s vědomím Tvé lásky šli vstříc utrpení pro Krista a víru v něho potvrdili mučednickou smrtí. Dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom Tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

< i>(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

POZNÁMKA

Použití obrázků je se souhlasem Hagiography Circle

Pictures are used with permission of The Hagiography Circle


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Adalheidis, imperatrix (999); Aggæus, propheta (po roce 520 př. Kr); martyres in Africa virgines sub Hunnerico (asi 480); Beanus, eremita (století neznámé); Everardus, comes Foriulien (867); Ado (875); Macarius de Collesano, monachus (1005); Sebastianus Maggi (1496); Maria ab Angelis (Marianna); Fontanella (1717); Clemens Marchisio (1903); Honoratus de Biala Podlaska (Florentius); Kazminsky (1916); Philippus Siphong Onphitak (1940); Ioannes Wauthier, Iosephus Tien et XV. socii (1967)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský