Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Albert (Adam Hilary) Chmielowski
Albertus (Adamus) Chmielowski

25. prosince, připomínka
Postavení:zakladatel albertinů
Úmrtí:1916

ŽIVOTOPIS

Pocházel od Krakova. V mládí bojoval za osvobození své vlasti z cizí nadvlády a přitom přišel o nohu. Byl vězněn a pak v Paříži získal protézu. Studoval malířství, kterým se proslavil. Po návratu do Polska prožil hlubokou duchovní proměnu, která ho dovedla k hrdinské službě opovrhovaným a vyděděncům. K naplňování jejich potřeb založil, 28 let před svou smrtí, Kongregaci albertinů (i albertinek), které vedl a učil svým příkladem.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

K VRCHOLU SVATOSTI CESTOU LÁSKY

Narodil se 20. 8. 1845 v obci Igołomia, ležící 23 km východně od Krakova. Tato část polského území náležela tehdy Rusku. Otec Vojtěch Chmielowski, pocházející ze zchudlé šlechty, v Adamových osmi letech zemřel a zanechal čtyři děti. Ovdovělá matka Josefína roz. Borzyslowicka se snažila uživit děti prodejem rodinné usedlosti v Czernica. Adam odešel na důstojnickou školu v Petrohradě. Při návratu po prvním roce však už mluvil tak špatně polsky, že mu matka nedovolila vrátit se do carského města. Nastoupil proto do Pankiewiczova gymnázia ve Varšavě. V roce 1859 zemřela matka Josefína a o její děti se začala starat teta Petronella Chmielowska, která již v minulosti s jejich výchovou pomáhala. Adam měl dovoleno pokračovat ve studiích. V roce 1862 se zapsal na polytechnický zemědělsko - lesní institut v Pulawy na fakultu mechaniky. Ta byla v ruském Polsku jedinou polskou odbornou školou s vysokoškolským charakterem. Tou dobou se již třetí rok ve velkých městech stále častěji konaly vlastenecké manifestace, proti kterým tvrdě zasahovalo vojsko. Vytvářely se tajné revoluční kroužky a nakonec Národní ústřední výbor připravoval protiruské povstání. V noci z 22. na 23. 1. 1863 vypuklo povstání, do kterého se pak před dovršením 18 let zapojil i Adam Chmielowski. Nejprve se připojil k oddílu Leona Frankowskiho a pak přešel do jízdního oddílu francouzského dobrovolníka Rochebruna. Po několika bitvách, při té poslední, 18. 3. u Grochowiska, tísněni ruským vojskem přešli za řeku Vislu na rakouské území a byli internováni. Adam Chmielowski byl 23. 4. převezen do Olomouce, kde se mu podařilo za přispění rakouského důstojníka uprchnout. Vrátil se však mezi povstalce do oddílu Zygmunta Chmieleńského, který také uprchl z Olomouce. V jízdním oddíle vydržel do 30. 10. 1863, kdy v bitvě u Mełchowa utrpěl těžké zranění nohy, ke kterému se přidala horečka. Druhové se ho zprvu snažili léčit a ukrývat v malém domku jedné stařeny, s jedinou postelí. Pro vážnost stavu si nechal přivolat kněze a přijal svátosti. Potom je objevila ruská armáda, v níž byl lékař, který vzal Adama do polní nemocnice.

Tam mu hned v noci za světla svíček a bez narkózy amputovali levou nohu. Po operaci byl zajatec Albert převezen do malé nemocnice v Koniecpolu nad Pilicou, kde byl asi do konce dubna 1864. Rodina a přátelé vyprosili jeho propuštění i možnost cesty do Paříže za účelem léčení a získání kvalitní protézy. V následujícím roce, po vyhlášení amnestie pro bývalé povstalce, se vrátil do Varšavy. Zde navštěvoval školu kreslení do podzimu roku 1866, přičemž si dokončil vzdělání potřebné pro další studium v zahraničí. Potom odjel do Belgie, kde studoval na univerzitě v Gentu. Po roce zde skončil a půl druhého roku žil znovu v Paříži. Tam se věnoval pouze intenzivnímu malování převážně portrétů. V roce 1869 pobýval nějakou dobu v Krakově v blízkosti profesora Jagellonské univerzity Lucjana Siemieńského, který ho podporoval při malířských studiích. Zde se zamiloval do jeho dcery, ale její otec byl proti takovému vztahu. Adam tedy odjel díky stipendiu od hraběte Dzieduszyckého na studie malířství do Mnichova. Zde i přes svoji invaliditu navštěvoval zábavy a dokonce chodil s protézou i bruslit. V lednu 1875 se vrátil do Varšavy, kde vystavoval své obrazy. Od roku 1877 po tři roky putoval Adam mezi Polskem a západní Ukrajinou, tehdy rozdělenou mezi Rakousko a Rusko. Občas se zdržoval ve Lvově a přitom maloval převážně náboženské motivy nebo alegorické obrazy.

Po absolvování exercicií v září roku 1880 začal Adam ve věku 35 let noviciát jezuitského řádu. Po dvou měsících u něj nastaly zdravotní a zvláště psychické problémy. Od dubna 1881 pobýval necelý rok v léčebném ústavu pro duševně nemocné ve Lvově. Tam lékaři uvedli do chorobopisu, že jeho nemoc se objevila spolu s četnými výčitkami svědomí, odsuzováním sebe sama, strachem z jisté smrti a věčného zatracení a zároveň s pocitem nehodnosti patřit k jezuitům. Ze lvovského ústavu ho pak bratr Stanislav vzal k sobě do Kudryńců u Kamence Podolského. Adamův stav se tam změnil až po návštěvě faráře Pogorzelského ze Szarogrodu, který záměrně hovořil se Stanislavem o velkém Božím Milosrdenství tak, aby je ve druhé místnosti slyšel i Adam. Po odchodu faráře Adam požádal o půjčení koně a zajel na szarogrodskou faru, kde si vykonal sv. zpověď a vrátil se zcela proměněný. Jeho obrácení znamenalo radikální životní změnu.

Začal chodit mezi ostatní lidi, fyzicky pracovat a žít asketicky. V knihovně u faráře Pogorzelského objevil řeholi třetího řádu sv. Františka a svým srdcem přilnul k tomuto světci z Assisi, o němž již něco věděl. Když došel k přesvědčení, že si ho Bůh přeje mít františkánským terciářem, začal tak žít. Stal se potulným apoštolem po vzoru sv. Františka (pam. 4. 10.). Na koni nebo s dvoukolkou se vydával z Kudryńce do širšího okolí, aby navštěvoval chudé, léčil nemocné, restauroval sochy a kapličky i některé chrámové obrazy. Přitom prý zakládal terciářské komunity a také maloval krajinky i obrazy Srdce Ježíšova. Jeho náboženské aktivity neušly pozornosti ruských úřadů a na podzim roku 1884 byl jako „tajný organizátor zakázaných spolků“ vypovězen z celého území ruské říše. Příkaz zněl opustit je do tří dnů, jinak že bude deportován na Sibiř.

Adam Chmielowski tehdy odcestoval do Krakova, aby v jeho okolí pokračoval v činnosti, kterou začal z Kudryńců. V Krakově se setkával s představeným bosých karmelitánů Rafaelem Josefem Kalinowskim (pam. 15. 11.), který mu pro zkušenosti své vlastní životní cesty velmi dobře rozuměl a poskytl mu cenné rady pro jeho další duchovní cestu.

Adam Chmielowski byl zpočátku ubytován u kapucínů a potom v ulici Basztové na č. 4, kde svůj pokoj rozdělil závěsem na část pro sebe a druhou pro bezdomovce. Opět zde maloval, ale za účelem výdělku na vydržování tuláků z ulice. Na počátku roku 1887 Adam navštívil skupinu svých přátel v tzv. mužské ohřívárně, která tehdy prakticky sloužila jako útulek či azylový dům pro chudé. Ve čtvrti Kazimierz ji vydržoval krakovský magistrát, ale poměry, které v ní vládly, zapůsobily na Adama tak, že se hned rozhodl s muži v ohřívárně žít. Nemohl zde však stačit na všechny potřeby a našel si další pomocníky.

Toho roku Adam Chmielowski z rukou kapucína Václava Nowakowskiho při liturgii obláčky 25. 8. 1887 přijal šedý hábit řeholního terciáře. Přesně po roce před krakovským biskupem Dunajewským s novým jménem Albert složil řeholní slib. Byl to den, který byl počátkem Kongregace bratří sloužících chudým jako III. řád sv. Františka s později užívaným názvem albertíni. Albert svému biskupovi vysvětlil, že „pouze katolický řád, jehož členové by měli odpovídající schopnosti a z nadpřirozených pohnutek by se řeholními sliby zřekli všeho pozemského, pouze tito členové budou mít dostatečnou sílu pro tak obtížný společenský úkol.“

V roce 1888 se Chmielowski také stal členem Společnosti sv. Vincence a začal spolupracovat i s další krakovskou charitativní institucí, k níž patřil ústav pro mladé tuláky.

Po založení kongregace bratr Albert hned 1. 11. 1888 uzavřel s krakovským magistrátem smlouvu o převzetí ohřívárny pro bezdomovce v Piekarské ulici 21. Ve smlouvě se zavázal, že v prostoru ohřívárny bude stále pobývat on sám nebo někdo z jeho druhů. Dále že bude nejen živit a oblékat chudé, ale také se jim starat o práci; pro ohřívárnu bude zajišťovat světlo i potřebné topivo, opravy místnosti včetně jejího inventáře; zařídí kuchyň a zakoupí koně i vozík, s jejichž pomocí bude pro chudé sbírat almužny. K tomu se ujme také ženské ohřívárny. Město mu pouze dalo povolení sbírat peníze, ale vyhradilo si právo kontroly jeho veškeré činnosti. Albert sám se zřekl jakékoliv odměny. V pavlínském klášteře si pak Albertini pronajali tři místnosti na bydlení, a kůlnu na nářadí a stáj pro koně.

Albert 15. 1. 1891 založil ženskou větev kongregace, která měla za úkol pomáhat ženám a dětem v nouzi. Sám organizoval chudobince a domy pro nevyléčitelně postižené po zranění. Sestry posílal pracovat do vojenských nemocnic a ordinací. Zakládal veřejné vývařovny nabízející bezdomovcům a zejména dětem polévku. Pro své schopnosti a sílu lásky dokázal, jak se uvádí, založit 21 řeholních domů, ve kterých mělo práci 40 bratrů a 120 řeholníků. Zemřel v Krakově o vánocích, v 71 letech, na rakovinu žaludku.

Papež Jan Pavel II. jej 22. 6. 1983 blahořečil na krakovských Błoniach i s jeho přítelem Rafaelem Kalinowskim. Alberta Chmielowského kanonizoval 12. 11. 1989 v Římě, společně s naší sv. Anežkou Českou.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Smyslem našeho života je láska, která druhé činí šťastnými. Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ (Jan15,13) Ježíš to udělal svou smrtí na kříži za každého z nás a ve své lásce a moci je jeho oběť zpřítomněna v Eucharistii, kde se nám dává v podobě chleba jako Bůh a člověk. Albert položil svůj život do služby nejchudším a nejvíce poškozeným, jak to vyzvedl papež při jeho beatifikaci a citoval jeho výzvu: „Hleďte na Ježíše v Eucharistii. Nebo snad mohla jeho láska vymyslet něco vznešenějšího? Zde se pro nás stal chlebem.“ A papež dodal: „Albert jednal podobně.“ – Také já se rozhodnu, v čem najdu smysl života a zamyslím se, kolik jsem ochoten obětovat ze svého já.

Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu svatého Alberta Chmielowskiho, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Sollémnitas Natívitas Dómini nostri Iesu Christi; Anastasia (s. III./IV.); Eugenia, m. Romæ (s. III./IV.); Iovinus et Basileus (s. III./IV.); Petrus Venerabilis (1156); Bentivolius de Bonis (1232); Petrus Nolascus (1258); Michael Nakashima (1628); Antonia Maria Verna (1838); Maria ab Apostolis (Maria Teresia)Wüllenweber (1907); Albertus (Adamus) Chmielowski (1916); Fracasso Theodora /Elie a Sancto Clemensia/ Fracasso (1927)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský