Dominicus Lentini
| 25. února, připomínka | |
| Postavení: | kněz |
| Úmrtí: | 1828 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 20. 11. 1770 v Lauria ležící v polovině cesty z Neapole do Reggiem Calabria v Itálii. Byl pátým dítětem obuvníka Makária a Rozálie rozené Vitarellová, kteří žili velmi skromně. V dětství byl Dominik velmi temperamentní. V 15 letech začal duchovní formaci s touhou stát se knězem. V roce 1785 začal za tím účelem seminář v Policastru, ale po necelých dvou letech se musel pro špatnou ekonomickou situaci vrátit do svého rodiště v Laurii, ale ve vzdělávání dál pokračoval. V roce 1793 přijal v Mormannu jáhenské svěcení a svátost kněžství přijal 8. 6. 1794 v katedrále sv. Mikuláše v Marsico Nuovo. Poté byl za duchovního správce poslán do své rodné farnosti.Vyznačoval se oddanou úctou k eucharistii a při eucharistických adoracích někdy prožíval stavy extáze. Pokračoval ve skromném asketickém životě a při pastoračním působení projevoval svou lásku k chudým. Podle svých možností zřídil školu pro farníky, ve které sám vyučoval katechismus, teologii i další předměty a pořádal exercicie. Navštěvoval také okolní farnosti jako lidový misionář a věřící vyzýval k obrácení, k obnově duchovního života. Svou pozornost soustředil zvláště na mládež, náchylnou k novodobému stylu, módnímu trendu, za kterým se skrývala nenávist ke křesťanským hodnotám. Častěji opakoval, že Ježíš Kristus je jeho dobro, jeho poklad a vůbec všechno pro co především žil a z čeho pocházela jeho energie.
Stal se vyhledávaným zpovědníkem pro porozumění penitentům a charisma nahlížet do jejich srdcí. Mnohá srdce hříšníků, s nimiž se setkal, dokázal přivést k obrácení. V únoru 1828 mu při adoraci začala silná bolest, pro kterou další dny nemohl z lůžka, 22. 2. přijal svátost nemocných a po třech dnech odešel na věčnost.
Jeho pohřeb za velké účasti věřících se prý konal po celý týden. Jeho ostatky byly uloženy v kostele svatého Mikuláše v Laurii.
Papež Pius XI. dne 27.1. 1935 s podpisem dekretu o jeho hrdinských ctnostech ho prohlásil za ctihodného. Zázrak pro jeho přímluvu, potřebný blahořečení, byl uznán 17. 12. 1996 a 12. 10. 1997 ho papež Jan Pavel II. blahořečil. Ten o něm při slavnosti řekl, že „on dobře věděl, že při slavení svátosti smíření se kněz stává rozdavatelem Božího milosrdenství a svědkem nového života, který se rodí díky pokání kajícníka a odpuštění Páně“.
Zdůraznil také, že byl „knězem s nerozděleným srdcem a věrnost Bohu uměl spojovat s věrností člověku. Dále připomenul slova papeže Pia XI., který tohoto Dominika označil za „kněze bohatého pouze na své kněžství“.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Walburgis (779); Nestor, ep. Magyden (asi 250); Cæsarius, medikus (369); Aldetrudis (696); Gerlandus, ep. Agrigentin (1101); Robertus de Arbrisello♦ (1116); Avertanus♦ (asi 1386); Sebastianus Aparicio♦ (1600); Dominicus Lentini♦ (1828); Maria Adeodata (Maria Teresia); Pisani♦ (1855); Francisca Anna a Virgine Perdolente ♦ (1855); Cyriacus M. Sancha♦ (1909 ); Toribie González (1928); Maria Ludovica de Angelis♦ (1962); Regina María Vattalil ♦ (1995)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský