Michael Sopocko
| 15. února, připomínka | |
| Postavení: | kněz, prof. ThDr |
| Úmrtí: | 1975 |
ŽIVOTOPIS
Pochází z území Litvy. Stal se horlivým knězem působícím ve farních společenstvích i jako vojenský kaplan. Působil ve funkci profesora a vychovatele v semináři ve Vilniusu a v Białystoku. Byl zpovědníkem a duchovním vůdcem sestry Faustýny Kowalské. Jeho nejpoutavější a nejdůležitější činností se pak stalo šíření oddanosti k Božímu Milosrdenství, kterému byl horlivě oddán až do konce života. Je zakladatelem Kongregace sester Milosrdného Ježíše.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NÁŠ OSUD JE V RUKOU MILOSRDNÉHO BOHA
Narodil se 1. 11. 1888 v Nowosadech v regionu Vilnius* do zbožné rodiny dbalé vlasteneckých tradic. Od dětství měl touhu stát se knězem. Od roku 1910 studoval 4 roky v teologickém semináři ve Vilniusu 15. 6. 1914 přijal kněžské svěcení.
Pastorační činnost začal v Taboryszki, přes který po roce procházela východní fronta, ale o. Sopoćko dál rozvíjel svou službu farníkům a mimo jiné chodil z jedné farnosti do druhé utěšovat lidi, kterým průchod vojsk způsobil škodu. V okolí začal také s otevíráním nových škol. To vedlo k pronásledování ze strany německých okupačních úřadů a zabraňovali mu i v cestě do Vilniusu. V roce 1918 získal církevní souhlas ke studiu teologie na Varšavské univerzitě. Nejprve měl ale zdravotní problémy pro onemocnění tyfem a 6 týdnů proležel v nemocnici. Protože pak vznikly politické překážky, přihlásil se po uzavření univerzity armádou k pastorační službě mezi vojáky. Byl jmenován vojenským kaplanem a sloužil v polní nemocnici organizované ve Varšavě. Po měsíci požádal o přidělení na frontu k vilniuskému pluku. Vedle svých povinností zde pomáhal raněným. Po jednom vyčerpávajícím pochodu musel pro vlastní obnovené zdravotní obtíže na léčení do vojenské nemocnice. Také tam byl aktivní v duchovní péči o nemocné. Po uzdravení působil jako vojenský kaplan ve varšavském výcvikovém táboře pro důstojníky. V té době se věnoval i studiu morální teologie, pro kterou v roce 1923 získal magisterský titul, a absolvoval také studium na Vyšším pedagogickém institutu.
Na přání biskupa z Vilniusu se o. Sopoćko vrátil do Vilniusu kvůli mládeži. Konal zde i duchovní přednášky pro vojáky v ruštině. V roce 1926 obhájil doktorskou práci. V dalším roce byl jmenován do funkce zpovědníka semináře a vedoucího katedry pastorační teologie na univerzitě ve Vilniusu. Kvůli postdoktorandské práci o problémech duchovní výchovy a formace navštívil v létě 1930 různé západoevropské země. Další postdoktorandský titul získal v květnu 1934 a byl vybrán na místo odborného asistenta Varšavské univerzity.
V září 1932 se přestěhoval do kláštera sester Navštívení P. Marie. V tomto roce se také stal zpovědníkem v Kongregaci sester Matky Božího milosrdenství sídlících ve Vilniusu.
Od května 1933 se jako zpovědník a duchovní vůdce setkával se sestrou Faustýnou Kowalskou (pam. 5. 10.). To se ukázalo velmi významným pro jeho budoucí poslání. Sestra Faustýna mu sdělovala své duchovní prožitky, vize Milosrdného Spasitele a jeho přání. Na žádost o. Sopoćka sestra Faustýna Kowalská začala psát duchovní „Deník“. Když s o. Sopoćkem hovořila o Ježíšově přání namalovat obraz Milosrdného Spasitele, o úsilí vedoucí k zavedení svátku Božího milosrdenství i o založení nové řeholní kongregace, směřovalo dokončení těchto úkolů na jejího zpovědníka.
V březnu 1934 o. Sopoćko vykonal pouť do Svaté země. V červnu toho roku malíř Eugeniusz Kazimierowski dokončoval obraz podle popisu sestry Faustýny na objednávku o. Sopoćka. Ta si však stěžovala, že obraz se nedá srovnat s krásou jejího vidění. Pán Ježíš ho pak sestře ohodnotil jako dostatečný s tímto vysvětlením: „Nabízím lidem nádobu, se kterou ke mně mají stále přicházet pro milosti. Tou nádobou je tento obraz s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti“ (Deníček 327).
Dalším vysvětlením paprsků vycházejících z jeho Srdce otevřeného na kříži jsou slova: Tyto paprsky chrání duše před hněvem Nebeského Otce. Šťastný je ten, kdo bude přebývat v jejich úkrytu, neboť spravedlivá Boží ruka ho nezasáhne... „Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu” (Deníček 48). [Obraz viz na u svátku Neděle Božího milosrdenství zde.]
V červenci stejného r. 1934 arcibiskup Jalbrzykowski jmenoval o. Sopoćka rektorem kostela San Michele ve Vilniusu a tím byl do roku 1938. Sestra Faustýna odešla z Vilniusu v březnu 1936 a po krátkém pobytu v jiném klášteře nastoupila do Lagiewniku u Krakova, kde 5. 10. 1938 zemřela. Necelý měsíc před tím ji tam naposledy o. Sopoćko navštívil.
Ten v roce 1936 vydal ve Vilniusu první brožuru „Milosrdenství Boží“ a rozeslal biskupům z biskupské konference v Čenstochové. V dalším roce vydal v Poznani brožuru s názvem „Boží milosrdenství v liturgii“. Vypuknutí války a sovětská okupace vedla ke zničení dalšího díla, kterým měla být stavba nového kostela Božího Milosrdenství ve Vilniusu. Otec Sopoćko přišel o všechno za tím účelem nashromážděné. V červenci 1940 byla okupovaná Litva sloučena se Sovětským svazem jako jeho 15. republika. Otec Sopoćko byl zbaven možnosti publikovat své pojednání o Božím milosrdenství, ale pomohla filoložka Jadwiga Osińska, která zajistila, jeho rozšíření do zemí v Evropě i po celém světě zvláště biskupům.
Dne 22. 6. 1941 vypukla německo-sovětská válka, která znamenala novou okupaci a pronásledování zaměřené na Židy. Otec Sopoćko je přes velké riziko podporoval finančně i duchovně. Na několik dní byl kvůli tomu i zatčen. Před Vánocemi byly všechny kostely ve Vilniusu pod nepravdivou záminkou epidemie zavřeny. Začátkem března 1942 Němci začali rozsáhlou akci proti kněžím se zaměřením i na seminaristy a jejich profesory. Sopoćkovi se díky hospodyni podařilo na poslední chvíli gestapu uniknout i informovat arcibiskupský úřad. Potom s arcibiskupovým požehnáním utekl v přestrojení do kláštera uršulinek v Czarny Bór a sestry ho ubytovaly v domě, který si pronajímaly jako „poustevnu“ při okraji lesa. Gestapo ho všude marně hledalo. S pomocí důvěryhodných lidí získal průkaz na jméno Wacław Rodziewicz a byl pak považován za tesaře a truhláře vyrábějícího zařízení pro místní obyvatele. Přitom každé ráno sloužil mši svatou a sestrám sloužil svátostmi smíření.
Z důvodu pronásledování jeho arcibiskup Jałbrzykowsky přesídlil do Białystoku a o. Sopoćka v létě 1947 vyzval, aby přijel sloužit do Polska. Ten v září toho roku na několik dní navštívil Myślibórz a první sestry Kongregace Matky Božího milosrdenství Jadwigu Osińskou a Izabelu Naborowskou. Poskytoval jim rady a podporu už ve Vilniusu.
V arcidiecézním semináři pak vyučoval pedagogiku, katechetiku, homiletiku, pastorační teologii a spiritualitu. V úsilí o oficiální souhlas církevních autorit k pobožnosti Božímu milosrdenství dál neúnavně pracoval na biblických, teologických a pastoračních základech, s jejichž pomocí vysvětloval pravdu nauky týkající se pobožnosti k Božímu milosrdenství.
Zemřel s pověstí svatosti ve věku 86 let v polském Białystoku. Jeho publikace byly přeloženy do latiny, angličtiny, francouzštiny, italštiny, portugalštiny a dalších jazyků.
Po zahájení procesu blahořečení bylo jeho tělo 30. 11. 1988 převezeno ze hřbitova v Białystoku do kostela Božího Milosrdenství.
O slavnosti blahořečení 28. 9. 2008 v Bialystoku, kterému předsedal delegát papeže Benedikta XVI. arcibiskup Angelo Amato, kardinál Dziwisz ve své homilii řekl: „Boží prozřetelnost použila tohoto kněze, aby neměnná pravda o Božím milosrdenství zasáhla zvláštním způsobem mysl a srdce lidí 20. století.“ Připomenul krutost totalitních systémů a jejich snahu odstranit naději ze životů lidí s jejich odsuzováním k pocitu zoufalství a bezvýznamnosti. Zmínil těžké zážitky spojené s lidským životem v každodenním boji se zlem a jako potřebný paprsek světla a naděje uvedl ten, který je mocnou připomínkou pravdy, že náš osud je v rukou milosrdného Boha.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad tím, co pro svůj život považuji za naději a porovnám to s nabídkou, kterou Ježíš ukazuje jako prameny jeho milosrdenství. (Pro ty, kteří vnímají své stárnutí, je ještě k zamyšlení možná citace z Deníku o. Michała Sopoćka, uvedená v poznámce**.Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys vyvolil blahoslaveného kněze Michaela, aby světu hlásal poselství Tvého milosrdenství; prosíme Tě dej, aby jeho věrná služba všem lidem přinesla hojné ovoce obrácení a svatosti. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(podle závěrečné modlitby v polském breviáři)
POZNÁMKA
* Vilnius, který je hlavním městem Litvy, v dětství Michała Sopoćka byl součástí Ruského impéria. Místo jeho narození v Nowosadech leží na polovině cesty mezi litevským Vilniusem a běloruským Minskem. Po německé okupaci v letech 1915–1918 získala v roce 1918 Litva nezávislost, ale Vilnius s okolím byl v roce 1922 přičleněn k Polsku a až do roku 1939 jeho součástí. Roku 1939 byl Vilnius připojen k Litvě. V roce 1940 byla Litva okupovaná Sovětským svazem a mezi roky 1941- 1944 nacistickým Německem. Po skončení druhé světové války byla opět připojena k Sovětskému svazu. Jako první svou nezávislost obnovila až 11. 3. 1990. Zde připomínaný světec Michał Sopoćko (1888-1975) prožil významnou část života na území dnešního Polska, kde v Bialystoku byl v 1947-1961 profesorem semináře.
** „Stárnutí by mělo být považováno za povolání k větší lásce vůči Bohu a bližnímu. Bůh má nové plány se starými lidmi, plány na prohloubení lidské bytosti tím, že mu tváří v tvář zjeví svůj vnitřní život. Jediný účinný čin, kterého jsme schopni, je modlitba. V té aktivní pasivitě se vše připravuje, vše se rozhoduje, vše se řeší.“
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Onesimus♦ (s. I.); Faustinus et Iovita (století neznámé); Iosippus, Zosimus, Baralus, Isicus et Agapes (s. IV.); Georgia (s. V.- VI.); Quinidius (578); Severus, presb. in Valeria (s. VI.); Decorosus (po r. 680); Walfridus (asi 765); Sigfridus (asi 1045); Angelus Scarpetti♦ (asi 1306); Fridericus Bachstein et XIII soci♦ (1611); Claudius La Colombi♦ (1682); Angelus Iglesia Ociña, Richardus Guerra Villaizán, Gregorius Diez, Kamila Diez et Elis Moravillo (1937); Michael Sopocko (1975)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský